Nechtěný dar (pt. 2)

98. Nikomu nevěřím (D)

 V noci se jí zdál zvláštní sen. Její sny vždycky byly spíše pomatenými vzpomínkami. Jenže končily špatně. Někdy ještě hůř než ty vzpomínky. Tentokrát se však probudila až ráno a s úsměvem na rtech.

„Všechno v pořádku?" ptal se jí toho sobotního rána Elias. Lia mu zajela do blonďatých rozcuchaný kučer. „V nejlepším řekla."

„Já jenom, že jsi včera ze spaní plakala. Chtěl jsem tě vzbudit, ale pak ses upokojila a začala se usmívat."

„Zdálo se mi o minulosti. Byl tam Auriho otec."

„Ubližoval ti?" zeptal se jí Elias. „Promiň. Měl jsem tě vzbudit."

Lia kývla, ale pak dořekla: „Ne. Neměl. Vlastně to nebyl špatný sen. Nakonec..." přitulila se k němu a dala se do vyprávění. „Byla jsem zase jeho žena. Všechno v domě bylo tak jako kdysi. A on přišel z hospody, rozkázal mi, ať se ohnu o stůl a pak jsem si splnila své manželské povinnosti," Elias ji při vyprávění začal hladit po vlasech. „... Ale když pak odešel a já si lehla do postele, přála jsem si, aby se něco změnilo. Abych se z toho pekla dostala. A najednou jsi přišel ty. Vzal jsi mě do náručí a řekl, že mě vezmeš pryč. A že už jsem v bezpečí."

„Jsem rád, že se u mě zase cítíš dobře, miláčku," řekl na to Elias, vstal a začal se převlékat. Lia se rozhlédla okolo. Děti už musel nakrmit a zanést do kuchyně.

„Musíme už vstávat?" zeptala se Lia.

„A co bys chtěla dělat v posteli?" zeptal se, ale naivita se k němu nikdy nehodila.

„Děláš, jako bys to nevěděl," usmála se.

Na to Elias zůstal nahý a vlezl k ní pod peřinu. „Ale potichu, broučku."

„Kéž bychom občas byli jen my dva. Sami... Neříkám často. Ale mám dojem, že si pro sebe zase nedovedeme vyšetřit tolik času, kolik bych si přála.

„To já taky," pousmál se a přetáhl jí přes hlavu košili. „Otoč se ke mně zády," řekl jí a ona tak nejistě učinila. Pak cítila, jak ji začíná masírovat. Z šuplíku vytáhl mast na jizvy a vtíral jí ji do kůže. „Chceš mě zase uspat?" dotázala se jej.

„Chci k tobě být něžný."

„A co dál?" zeptala se.

„Laskavý."

„A dál?"
„Chci si tě opečovávat, tak jako ty vždycky pečuješ o mě. Poslední dobou jsem k tomu moc příležitostí neměl." Po chvíli skončil a odkryl z ní peřinu. Pak na ni chvíli hleděl. „Miluji tě," zašeptal. Pak ji otočil k sobě. Ten pohled. Jeho obličej nad její hlavou. Rozcuchané vlasy, hruď na které se už zase rýsovaly svaly a bledly jizvy. A modré oči, ve kterých se topila, kdykoli jí přiváděl k rozkoši. Všechno na něm jí nutilo se smát a zároveň plakat, že ho má u sebe.

„Miluji tě, Elio," zašeptala, přivinula ho k sobě a hladově ochutnávala jeho ústa. Dřív líbávala na ústa jen zřídka. Bylo to pro ni příliš. Příliš velká blízkost, ke které nikdy dřív neměla důvod. Raději sázela pusy na kůži namísto pohlazení. Ale teď jí při tom úkonu projíždělo tělem chvějící se teplo. Utíkalo tam, kde po něm toužila nejvíc. Vlhla z něj jako by už s Eliasem neuléhala mnohokrát. Taky on to cítil, na břiše cítila konec jeho údu. Netrpělivě se o ní třel a z úst mu do těch jejích začaly vycházet první opatrné steny.

Jako by myslel na to stejné, na co ona, pohladil ji po jizvě na líčku a zašeptal: „Jsi tak krásná."

„Taky se mi takhle moc líbíš," odvětila a roztáhla široce nohy. On se jí chvíli třel mezi nohami, než do ní vnikl. Lia na chvíli zadržela dech. Vždycky jí ten moment naprosto pohltil. Pak se z ní vysunul a přirazil až na doraz.