Nechtěný dar (pt. 2)

19. Mám vás zase oba (E)

Probudil se s rozbřeskem. Lia klidně spala naproti němu a z druhé strany objímala Auriho. Posadil se a všiml si, že tím pohybem probudil chlapce. Přiložil si prst k ústům: „Potichu, ať neprobudíš maminku." Včera mu ukazoval azmarinská písmenka a ilustrace v historické knížce. Chlapce to moc zajímalo, ale Elias mu řekl, že by bylo lepší, kdyby se nejprve naučil číst gumensky a pak až se učil azmarinštinu. A Auri zvážněl a pronesl, že to zní rozumně. Zněl v tu chvíli téměř jako Lia. Skutečně byl její chlapeckou kopií. Elias ani nevěděl, kdy usnuli, ale Liy už se nedočkali.

Nyní vstal a ukázal Aurimu, aby šel s ním do kuchyně, kde narazili na Antona, který si zrovna chystal čaj a snídani. Když se nastěhovali, pamatoval si, že ráno občas ještě vstávala Iryna a Antona obskakovala. Nebo se mu to aspoň zdálo podle hlasů v tuhle hodinu. Ale teď už se to stávalo málokdy.

„Co jste to měli včera za maškarní," šťouchl si do Eliase rozverně Anton, který si nevšiml, že jde chlapec za ním.

„Vůbec nevím, o čem mluvíš. Ani netuším, co je to maškarní," opáčil mu Elias a Anton si v tu chvíli všiml Auriho.

„Jste ranní ptáčata, chlapci?"

„Říkal jsem si, že bych Lie udělal snídani. Auri mi určitě pomůže," řekl a chlapec přikývl. „Představ si, dědo, že azmarinské knížky mají obrovské barevné obrázky. Elias říkal, že na kreslení vlasů používají inkoust, do kterého míchají opravdický zlato."

Elias se lekl, co na to oslovení Anton řekne, ale ten se zatvářil dojatě: „A přitom Elias má na hlavě takovou špinavou slámu. No není to škoda barvy?"

Dítě se na to zasmálo a Elias mu postavil k lince poličku. „Budu ti diktovat, co uděláš," řekl mu. „A jestli něco zkazíš, hlavně nepanikař. Nic se neděje." Hoch přikývl a tak spustil: „Dvě vejce... Hrníček... Tak a teď je tam pěkně rozklafni."

„Spadla mi skořápka," otočil se na něj hoch.

„To nevadí. Vezmi si lžičku a pěkně ji po okraji vyndáš," ujistil ho a díval se, jak zručně činí, co mu řekl. Byl na něj pyšný. I za takovou maličkost. I na holčičky byl vždycky s každým malým pokrokem moc pyšný. Začínal si říkat, že ho možná přeci jen začíná vnímat jako vlastního.

Pak ucítil na rameni Antonovu dlaň: „Jde ti to moc dobře, kluku," řekl a Elias věděl, že tím myslí přístup k chlapci, který ani nebyl jeho.

„Jo, přihlížet by mi šlo, starouši," předstíral, že mu nerozumí. Pak se otevřely dveře do ložnice a z nich vykoukla Lia. Byla jen v noční košili s tmavými vlasy ledabyle rozpuštěnými. A v očích měla slzy.

„Co se děje, lásko?" vyhrkl k ní a ona spravila krok do světnice a podlomily se jí nohy. Okamžitě se k ní rozeběhl a na zemi ji objal. Auri učinil to samé a ona se jich držela a plakala. „Probudila jsem se a vy jste tam nebyli," začala popotahovat. „A já..."

„Lekla jsi se?" dořekl za ni a ona přikývla.

„Promiň, miláčku. Chtěl jsem ti udělat k snídani palačinky. Poprosil jsem Auriho, aby mi s tím pomohl."

„Už je dobře, děvečko," zaslechl říkat Antona. „Však kluk je tady a je v pořádku. Jenom ještě trochu pochroumanej."

„Mám Vás zase oba," pronesla na to a pak, jako by jí to až teď pořádně došlo, zopakovala: „Mám Vás oba."

„A taky sestřičky," dořekl Auri.

„Přesně tak. Na ty nezapomínej, lásko," pronesl k ní Elias. Pak jí vzal do náručí. „Půjdeme si zase lehnout. A na nějakou snídani do postele zapomeneme."

Lia k němu v jeho náručí vzhlédla a jako malé dítě pronesla: „Ale já bych si možná jednu nebo dvě palačinky přeci jenom dala."

„Tak se natáhneš a já nechám otevřené dveře do kuchyně, abys nás slyšela, dobře?"

Lia přitakala. Když pak Anton odešel a Elias jí zanesl Aurim připravované palačinky s marmeládou a hrnek horkého mléka, zdála se být o dost klidnější. Jejího synka dnes nechal doma. Nechtěl ho posílat do školy, když měla jeho maminka záchvat. Zatímco se vedle ní Auri naládoval, až pokecal povlak na peřině, a pak usnul, dotázala se jej k jeho údivu: „Pamatuješ si na ten večer, když jsi mi slíbil, že Auri žije? A že mi od něj seženeš dopis?"

„Ano."

„Měla jsem příšerný strach. Bála jsem se, že mi lžeš. Že si se mnou jenom hraješ."

„Já vím, lásko. Připadal jsem si bezmocně. Nenáviděl jsem se za to, že jsem k tobě takový. Vůbec jsem nevěděl, co dělám. Co říkám... Prostě jsem se snažil tě udržet na živu, protože jsem už tenkrát tušil, jak nádhernou máš duši. Nechat tě to dokončit pro mě nepřipadalo v úvahu."

„Dost jsi křičel a já se tě bála. Moc jsem se bála, že mě zbičuješ. Ale když jsi to neudělal, svázal jsi mě a uložil vedle sebe do postele, najednou jako by se mi vrátila víra. Protože jsem neměla jinou možnost, než ležet vedle tebe a nechat se od tebe hladit po vlasech. Bylo to tak často. Někdy jako bych ty řetězy nedovedla snést, ale jindy jako by mě uklidňovaly. Říkaly mi, že patřím tobě. Že mám jistotu, že v noci budu ležet v posteli vedle tebe a ty se postaráš o mého syna. Nemusela jsem se o nic bát. Bylo by to zbytečné. Vím, že se rouhám, ale od té doby jsem o tom ještě hodněkrát uvažovala. Hlavně v Delgadově hnízdě. Ale i tady, když jsi ke mně byl příkrý. Přemýšlela jsem, jak by bylo jednoduché, kdybys mě vzal do náručí, svázal mě a uložil do postele. A pak řekl, že tě musím poslouchat a položil si moji hlavu na hruď."

„Mě se leží líp, když nemáš rozedřená zápěstí," usmál se na ni a položil si její hlavu na hruď.

„Jsem šťastná," odvětila na to. „Opravdu moc. Jen mám moc velký strach."

„Máme teď sebe navzájem a k tomu tři děti, miláčku. Já ti rozumím. Je to velká zodpovědnost. Ale já tu stále pro tebe budu. Jen už ti nebudu nasazovat řetězy."

„Už je to půl roku," usmála se. „Půl roku, co jsi mi je sundal."

„Teprve půl roku. A my máme před sebou ještě tolik let," začal ji hladit po vlasech. „To bys mohla ještě párkrát zkusit mě překvapit květinami ve vlasech."

„Opravdu se ti to včera tak líbilo?"

„Vzrušovalo mě to," zašeptal jí azmarinsky, aby ho neslyšel spící Auri. „Představoval jsem si všechny ty věci, co bych s tebou chtěl dělat. Co bych chtěl dělat tobě... A při tom bych ti pomalu rozplétal vlasy. Já tě vidím svobodnou moc rád."

„Já vím. I já jsem moc ráda svobodná. Strašně moc. Jen je to pro mě občas těžší, když mám co ztratit-

„Ale ty jsi moc silná, miláčku. A když dostaneš strach, stačí, abys mi to řekla a já tě odnesu do postele a položím si tvou hlavu na hruď."