Nechtěný dar (pt. 2)

121. Azmarinské nebe (D)

 Lia těch prvních pár dnů po hostině vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Myslela jen na obličejíky svých malých a na Eliase. Věděla, že Auriho osud už nezáleží na ní. Asi už nikdy nebude. Snad se vrátil k Antonovi a Iryně. A snad ho tam nikdo nebude hledat. V to doufala. Ona už si teď, když byla většina její nádherné rodiny, mrtvá, připadala také po smrti. Všechno, za co tak moc bojovala, jí vzali. Její stále radostnou a neunavitelnou Seliu. To miminko, které pojmenovala po svém nejdražším. A jejího mazlíčka, jemnou Iri. A toho muže, který jí naučil zase věřit ve vlastní štěstí a kterého nadevše zbožňovala. Přála si, aby přišel, vzal jí do náručí a řekl jí, že se jí jen zdál špatný sen. Přála si probudit se zase v Lightmondu připoutaná k posteli. Aspoň by měli před sebou kromě vší bolesti i všechnu tu radost. Tak moc si přála ho zase líbat, být v jeho náručí. Slyšet jeho tichý smích, kterým odměňoval její pošetilé nápady.

Kdykoli se jí podařilo na chvíli usnout, viděla ho ve stodole, jak je svázaný. S hrůzou sleduje své dcerky, které se dusily v přívalu kouře a ohně. Plakaly a on jim nedovedl nijak pomoct. Sám cítil to horko a bolest, když mu kůži začaly olizovat plameny. Tu kůži, kterou tak ráda hladila. A dcerky, jejichž narození jí málem stálo život. Zoufaly si po ní. Chtěly, aby je odtamtud odnesla a utišila. Jak ráda by je teď vzala do náručí a šeptala jim, jak moc je miluje.

Chakarov ji znovu znásilnil ještě toho večera po hostině. Ale ona se mu bránit nedovedla. Byla příliš vysílená pláčem a pohlcená smrtí svých blízkých. Jako by její duše pomalu umírala s nimi.

Paskal přestal navštěvovat. Chodila za ní jen Roksana. A ta na ni skoro nemluvila. Lia byla teď přivázaná za nohu k madlu postele. Její svět se smrštil na bolest z té obrovské ztráty a potupu, protože nemohla tomu obrovskému páchnoucímu chlapovi utéct. A jako by se ani o její otěhotnění nestaral, strkal jí tu svou odpornou věc i do zadku. Funěl a pak jí poplácal po zadku a odešel. Lia cítila, že jí ublížil jinak než ti předchozí. Mezi nohami jí pálilo tak, že se musela neustále ošívat. A když si vyhrnula sukni, zjistila, že od něj něco chytila. Na přirození se jí vytvářely malé vřídky. Bezradně se sesunula na zem a lehla si vedle postele. Představovala si, že Elias leží na posteli nad ní a spí. Jako kdysi.

„Zítra bychom si mohli číst," zašeptala, a když od něj nepřicházela dlouho odpověď, zeptala se: „Ty už spíš, viď. Taky půjdu spát. Dobrou noc, Elio," otočila se na bok, a pak si uvědomila, že je v pokoji sama, a rozplakala se.

Když jí asi o pět dnů později přišla sestra umýt a zavedla ji v prostých gumenských šatech před otce, myslela, že si ji odtamtud Chakarov odveze. Ale namísto toho ji zavedli do tentokrát poloprázdného sálu. Uprostřed byla židle. Obyčejná, dřevěná. Na stole stála miska s vodou, břitva a mýdlo. Kolem se shromáždily její sestry, taky otec, Paskal stál vedle dalšího ze svých bratrů. Jejich jména se Lie v hlavě popletla. Netušila, který z nich to byl. Ale na tom nezáleželo. Tušila, že otec má spoustu parchantů po celém Severopolu. Taky tam byl Chakarov. Usmíval se pro sebe, ale nešel k ní. A Severopolský nejvyšší patriarcha.

Lia vyděšeně ustoupila, ale pak jí chytila stráž a vedla k židli, na kterou ji posadili.

„Ten tvůj prohřešek vůči panu Chakarovi přejdeme," slyšela říkat otce. „Za smilstvo s Azmariňanem se však kát musíš. A svatý otec nám radí zbavit tě tvé ženské krásy. Bohové tě jí obdařili a ty jsi ji dala špatnému muži." Lia vstala a chtěla utéct, ale jeden ze stráží jí popadl a hodil s ní o zem, takže se uhodila do vykloubeného ramene. Pak k ní vyšel, než zaslechla Paskalův hlas: „Tak dost. Ona bude poslušná. Prosím, otče."

Lia se otočila na otce tak akorát, aby viděla, jak kývl. Pomalu se zvedla na nohy a on jí doprovodil k židli, kam se posadila. „Zmrzačí mě?" zašeptala k němu vyděšeně.

„Neboj. Jen ti oholí vlasy."

Lia tiše kývla. Vlasy už měla krátké od té chvíle, kdy jí je Chakarov usekl. Nechala duchovního jí hlavu oholit. Dívala se před sebe s očima zarudlýma od slz. Ty vlasy na ní Elias nejvíc miloval. Když byl teď pryč, už jí na nich nezáleželo. Vlastně na ničem. Uvědomila si, že ani ona už nechce žít. Chtěla k němu do Azmarinského nebe. Ale nebyla pokřtěná. Tiše začala opakovat azmarinskou modlitbu, kterou znala z nedělních mší. A pak cítila, jak ji svatý otec, který ji zaslechl, schválně řízl. Do úst se jí spouštěla krev. Ale nepřestávala. Přinášelo jí útěchu myslet na to, že ji snad Elias tam v azmarinském nebi slyší. Že ví, že by ráda za ním.

Když skončil, zavedli jí stráže zase do toho pokoje a přivázali k posteli. Lia se chvíle dotýkala své do hladka vyholené lebky. Její nové vlasy už měly patřit Chakarovi. Ale ona mu je odmítla dát. A odmítla mu dát sebe. Namísto toho ve chvilce osamění věnovala veškerou sílu, aby z postele sundala matraci a už lehčí rám za sebou dotáhla ke kamenné zdi. Klekla si na zem a vší silou začala hlavou bít o kamennou zeď. Byla připravená odejít a zemřít. Už přestávala vnímat, když zaslechla Paskalův hlas. „Přestaň, Dahlio."

„Řekni jim, aby mě nechali pokřtít," zamumlala, než se všechno kolem ní rozplynulo.