Nechtěný dar (pt. 2)

25. Večeře s Novikovými (E)

Když viděl, jak se neustále vrací a čte si Iryniny řádky, oslovil ji: „Dahlio?"

„Ano?" otočila se na něj plaše.

„Mohl bych ti to diktovat."

Lia vypadala, že nad tím přemýšlí. Pak mu po stole přisunula čaj a lístek. „Opatrně. Je to horké."

Když přišel Anton s Aurim, už měla téměř dovařeno. Udiveně se podíval na Eliase a zeptal se: „Co ruka."

„Dobrý," odvětil. Netušil, jestli se na něj ještě pořád hodně zlobí.

„A co ty, děvečko?" zeptal se jí. „Už je ti líp."

„Zlepšuje se to," usmála se na něj. Auri se s ní pozdravil a běžel si do pokoje odhodit brašnu a do koupelny se umýt.

„To rád slyším. Večer přijdou na večeři Novikovi. Potkal jsem doktora na trhu."

„Budu vedle," odpověděl na to pohotově Elias. „Ani o mě neuslyšíte."

„Co to meleš za nesmysly, kluku?" zvýšil na něj Anton hlas.

„Vím, že se na mě zlobíš a Lia se mě bojí. Nerad bych Vám zkazil večeři."

Anton usedl naproti němu a zahleděl se mu na ruce položené na stole. „Jsi členem téhle rodiny, Eliasi," oslovil ho jménem. „Můžu být na tebe naštvaný, ale to neznamená, že s námi nemůžeš sedět u společného stolu."

„Nemůžu sedět před cizími lidmi s Liou u jednoho stolu. Co když to ona nezvládne? Co když bude mít záchvat?"

„Zvládnu to," vstoupila mu do řeči jeho žena.

„Nechci to riskovat, Dahlio," zahleděl se na ni prosebně.

„Bojíš se, že si budou myslet, že jsi mě uhodil?"

Bál se spousty věcí. Měl strach, že bude zase za vyvrhela. Měl strach, že se mu Lia ještě více odcizí. Měl strach, že se dozví, že jim to doktor říkal stále, že Azmariňan s Gumenkou nemůžou tvořit jednu domácnost. Měl strach, že měl Novik pravdu. Jsou příliš rozdílní. Nebo možná příliš poničení. Nebo je možná Elias přesně takový, jací byli Azmariňani podle Gumenských legend. Chladní, bezcitní, sobečtí, povýšení.

„Jde mi o tebe, Lio," odvětil, jako by chtěl přesvědčit sám sebe, že to tak skutečně je.

Lia na to nic neřekla. To ráno si nebyl jistý, jaké má Lia pocity. Během jedné sekundy se v jejích očích objevila láska a tu zase strach. Nejraději by jí poručil, ať si jde lehnout a uvařil za ni.

Anton se usadil ke stolu a nechal se obsloužit: „Jestli Iryna do večera nedorazí, uvaříš za ni ty," pronesl. „Vy ženský si někdy s těmihle věcmi umíte dát na čas." Těmihle věcmi myslel porod.

„Ale já..." ušlo Lie zoufale.

„Nějak to zvládneme. Iryna tu má určitě někde kuchařskou knihu," ujistil ji Elias.

„Budeš... Budeš mi pom... pomáhat?" vykoktala a Elias si všiml, jak na něj kvůli tomu Anton rozčíleně hledí. Byla to jen jeho vina, že měla poraněnou duši.

„Chtěla bys?" zeptal se jí a ona přikývla.

„Chtěla jsem jít ještě na pole," prohodila k Antonovi.

„Jestli nepřijde Iryna, tak tam nepůjdeš."

„Ani když budu mít Auriho?"

„Ne," zakroutil hlavou Anton. „Samotná ženská se třemi dětmi. Ještě ke všemu dvěma míšenci. To radši ne."