Nechtěný dar (pt. 2)

55. Nedělní oběd (D)

Mira přišla až po Garazovi. Čekali na ni dlouho a Garazov nejprve Lie vyčetl, že mu našla tak mladou dívku a pak se nervózně omlouval. „Já jenom nechci někoho, koho budu muset učit, jak se starat o domácnost. Nechtěl bych se jí nějak zprotivit nebo jí ublížit," vysvětloval.

„Neublížíš jí. Ona se bude učit rychle. Ptala se mě, jestli máš zahrádku. A vypadala opravdu nadšená, když jsem jí řekla, že ano."

„A když budeš potřebovat poradit, můžeš přijít za námi," dodal Elias.

Už se téměř chtěli pustit do vychládající polévky, když Mira dorazila. Iryna ji pustila dovnitř a ona se nervózně uklonila na pozdrav. Lia byla zvyklá, že se vždy pohled nového člověka v domě stočil k Eliasovi. Mira mu však věnovala zběžný pohled, jako všem ostatním. Pak se podle svého tušení zarazila na Garazovi. Tváře měla zarudlé od běhu, vlasy pečlivě učesané a stažené do copu, oblečení čisté, ale po okrajích stále mokré ze šňůry. Očividně se pro něj chtěla co nejvíc upravit, ale měla jen své jedny roztrhané šaty. Garazov naproti tomu přišel ve svátečním. Byl jako každý jiný Gumen. Vlasy tmavé, trochu do hněda. Oči světlejší než Gumeni ze Severu a Jihu. Na středu Guménie měli Gumeni vždy světlejší oči. Zato Mira pocházela jistě z Jihu, byla tmavší, malá, hubená, se širokými rty a černýma očima. Ve tváři měla i přes čokoládovou kůži pihy.

„Omlouvám se. Jdu moc pozdě," sklopila zrak a učinila pár kroků ke kuchyňské lince.

Garazov však vstal a k Liinému údivu k ní pomalu vyrazil: „Ty jsi Mira, viď?" zeptal se jí a natáhl k ní opatrně ruku. „Já jsem Juraj Garazov, ale pro tebe Juri, jestli si budeš přát se ke mně nastěhovat."

Dívka k němu opatrně natáhla ruku a on s ní potřásl. Pak se mu vyškubla a schovala dlaň za záda.

„Ze mě nemusíš mít strach. Já na tebe budu hodný," usmál se na ni a pokynul jí ke stolu. „Nemusíš si sedat vedle mě, jestli nechceš."

Mira přikývla a posadila se raději mezi Liu a Irynu. Když dostala polévku, bez toho, aby cokoli řekla, se do ní hladově pustila. Pak si všimla, jak na ni ostatní zahlížejí. „Omlouvám se," odložila lžíci. „Děkuju, je to moc dobré."

Na to ochutnal i Garazov: „Vskutku. Byla by ostuda to nechat vystydnout."

Když dojedli polévku a Iryna s Liou naservírovaly další chod, Garazov se Miry začal vyptávat: „Odkud pocházíš, Miro."

„Z Jihu. Od Osgaru," odvětila.

„Já jsem se narodil kousek odtud. Pár kilometrů od Belegrutu. Přišli jsme sem se ženou, abychom se vyhnuli zotročení. A má žena pak při porodu synka zemřela."

Mira mu hleděla do očí a přitom si Lia všimla, jak si pod stolem hraje s prsty. Byla z něj příšerně nervózní.

„Potřeboval bych, aby ses starala o mé dvě děti. Nic náročného. Jen běžné ženské práce, když zrovna nejsem doma. Postaráš se o děti, navaříš mi, pustíš kozu do zahrady a nakrmíš králíky. Zvládla bys to?"

Mira se namísto odpovědi podívala na Liu a ta ji chytila za ruku: „Odpověz po pravdě. My se nebudeme zlobit. Jestli to nepřijmeš, pořád se k nám můžeš jednou za čas přijít najíst."

„Maminka mě učila vařit," odpověděla Mira. „Ale je to už dávno."

„Můžu tě něco doučit," navrhla jí Iryna a Mira už jistěji přikývla. „Tak jo. Myslím, že bych to mohla zvládnout." Usmála se na Garazova.

„To jsem rád. Ale taky bych se rád dozvěděl něco o tobě, ať víme, že si budeme rozumět, když už spolu budeme trávit tolik času."

„A co byste chtěl vědět?"

„Máš tu někoho? Koho bys třeba chtěla vzít s sebou? Dám ti samostatnou komůrku."

„Ne," zakroutila hlavou. „Nemám vůbec nikoho."

„A třeba rodina nebo sourozenci?"

„O sourozencích nic nevím. Rodiče mi už zemřeli."

„To mě mrzí. Já ještě rodiče mám. Přišli do města s námi. Občas nás přijdou navštívit."

„A jim nevadí, že budu bydlet u Vás."

„Ne. Budou rádi. Máti mi chodí vypomáhat s dětmi, ale je už velmi stará a je to pro ni těžké."

Mira na to nic neodpověděla, namísto toho si zacpala pusu masem. Když si všimla jeho podiveného výrazu, rychle začala žvýkat a s plnou pusou odvětila: „Omlouvám se. Já toho tolik nesním, opravdu."

Ale Gorozov na to mile prohodil: „Jsi samá kost a kůže. Pokud nebudeš jíst za několik chlapů, budu rád, když u mě trochu přibereš." Zrak mu pak nadále setrvával na ní: „A nejsi nějak zraněná?" řekl a pak se zarazil. „Však víš... Neublížili ti v zajetí hodně."

Mira v tu chvíli stichla a mlčky hleděla do talíře na rozjedenou porci. „Já musím pryč," vyhrkla pak k Lie, vstala a rozběhla se ke dveřím. Lia vstala a bez přemýšlení se vydala za ní. Našla ji skrčenou za zdí u chlívku.

„Říkala jsi, že se mnou nebude chtít dělat ty odporný věci," vyhrkla k ní Mira.

„Taky že nebude. Ptal se, aby si byl jistý, že zvládneš péči o domácnost. Jestli tě něco bolí, třeba by ti na to mohl sehnat léky."

„Jsi si jistá?" dotázala se Mira, když se za Liou objevil Garazov.

„Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil."

Mira pomalu vstala a přišla k němu. „Kdy se k Vám můžu nastěhovat?"

„Třeba hned, jestli chceš," odpověděl a ona dojatě přikývla.