Nechtěný dar (pt. 2)

136. Bolest duše (E)

 Domníval se, že si na Dariovu návštěvu pár dnů počkají. Právě otevřel vlastní ordinaci, kam za ním mohli chodit jak Gumeni tak Azmariňani, ale zmínil se před Eliasem, že Gumen se u něj ještě neobjevil žádný. On ale přišel hned, jak pro něj Anton přišel.

Elias dal Lie trochu makového mléka a čekal, než usne. Pak se s ním usadil o samotě do kuchyně. Jedinému Paskalovi neřekli, nač se jej bude ptát. Elias neměl pocit, že mu to chce nutně sdělovat a vysvětlovat. Ne dokud sám nepochopí, proč se tohle Lie děje.

Usadili se naproti sobě s teplým čajem a domácími koláčky. Elias věděl, že nechce nic vynechat a podcenit. Potřeboval o té Liině nemoci vědět všechno a taky znát způsob, jak ji neztratit.

„Už se jí to dělo kdysi," dal se do vyprávění. „Když ji provdali za Chakarova. Ze strachu, aby se jí něco nestalo, úplně stuhla."

„To není u objetí znásilnění nic neobvyklého," odpověděl Dario.

„Tak, že stuhne na několik hodin a nebude schopná pořádně ani mrkat nebo polykat?" zeptal se Elias.

Dario kývl: „Lidské nervy jsou mi stále záhadou. Je to možné. Mysl ovlivňuje funkce těla stejně jako kterékoli jiné zranění."

„Když jsme byli v Ligtmondu, můj bratr Lie ublížil tak, že nebyla schopná vůbec ničeho po několik dnů. Trvalo týdny, než zase dostala cit do rukou a do nohou."

„Byl to pro ni šok. Ale je jisté, že ji to přešlo."

„Jenže ve Stakarinu se k těmhle chvilkovým odpadnutím přidaly i záchvaty, kdy se třese. Jednou si i ublížila. A teď v Severopolu jí tělo přestalo poslouchat úplně. Když nejsem u ní a přestane se cítit v bezpečí, nekontrolovatelně se třese. Dusí se při tom. Na vlastní oči jsem to viděl. Říkala... Říkala, že má pocit, jako by byla mrtvá. Neposlouchá ji tělo."

Dario na to neodpověděl, jen přemýšlel: „Myslela si, že jsi mrtvý ty."

Elias přikývl: „Já i děti. Lia to chce vzdát. Nevěří, že by takhle mohla dál existovat. I teď jsme ji museli uspat makovým mlékem, abych si s tebou mohl promluvit o samotě."

„Nemyslím si, že se to může úplně vytratit. Ale zkusil bych i jiné opiáty. Méně intruzivní. Kozlík, heřmánek... Paní Dimitrová bude jistě vědět. A střídat to, aby si na nich nevypěstovala návyk. Jestliže bude spát a ty budeš potřebovat odejít, nechával bych u ní něco tvého. Něco, co bude působit na její smysly."

„Myslíš si, že je schopná se z toho aspoň trochu dostat?"

Dario přikývl. „Pokud bude teď dlouhou dobu v bezpečí, strach by měl přejít. Přestane být tak ostražitá a čekat, že se něco stane."

„Budeme stavět nový dům," svěřil se mu Elias.

„A budeš potřebovat chodit do práce?"

„Ne, prodali jsme pozemek a peněz bude snad dost. Při nejhorším zajdu za svou švagrovou. Na rozdíl ode mě si sebou přivezla z Lightmondu hotové jmění. A mě už opustila hrdost, abych za ní nešel."

„Se Stasi Vám pomůžeme, jak budeme moct. A Lie by čerstvý vzduch a slunce rozhodně prospěly. Na bolest duše nepůsobí nic lépe."

„A co vy?" zeptal se Elias. „Jak se daří Stasi?"

„Dobře. I když jí pořád moc nerozumím, už mi docela dobře organizuje život," ušklíbl se. „Ale jsem rád, že ji mám. Člověk se s ní nikdy nenudí."

Když se Lia probudila, Dario už byl pryč a Elias zase u ní. Na to, že ještě ten den ráno působila stejně rezignovaně jako od chvíle, kdy opustili Severopol, teď v jejích očích viděl zvědavé jiskřičky: „Tak co říkal?" vychrlila hned.

„Že bychom ti měli vařit uklidňující čaje a že ti čas a letní počasí určitě pomůže, aby se to zlepšilo."

„Opravdu?" vyhrkla.

„Opravdu," opakoval a ona se mu najednou vrhla do náručí, až měl strach, že si ublížila. Makové mléko na ni ještě stále působilo, takže mu v rukou ztěžkla a hlavu si unaveně položila Eliasovi na rameno.

„Ale co když to nevyjde?" zeptala se ho najednou zase pochybovačně.

„Vyjde, broučku. Bude ti zase dobře. Jen mi věř."

„Věřím," zašeptala a zase usnula. Elias ji ještě chvíli svíral, než ji položil, vzal holčičky a rozprostřel u postele deku, aby si s nimi mohl na chvíli pohrát. Pustil dovnitř i Auriho. Měl dojem, že chlapec působí znuděně. Potřeboval ven na slunce stejně jako jeho máma. Ale Elias ho tam odmítal pustit. Kdyby se jeho máma dozvěděla, že je venku, kde ho můžou zase čapnout a unést, dostala by jistě další záchvat. Rozhodl se, že bude dělat všechno, jak bude chtít a potřebovat ona. Když se poprvé potkali, bylo všechno podle něj. Ona byla tenkrát přivázaná k posteli v režném přehozu, který jí sahal sotva pod nahý zadek. Zbitá, osamělá, vyděšená. A dostala se z toho. Bojovala, aby dovedla být dobrou ženou a matkou. A teď bylo na něm, aby dělal, co chce ona a dovedl ji vrátit zpět do života.