Nechtěný dar (pt. 2)

173. Výlet k jezeru (E)

Stejně jako cestu do Stakarina tvořily jezera lemované starými obrovskými stromy, ani cesta dál na severovýchod nevypadala jako místo, kam by měla vkročit lidská noha. Spadané kmeny rozložitých stromů působily jako vysoké nepřekročitelné zdi. Ale když člověk vytrval, nakonec se před ním rozprostřela další jezera. Elias by je nenazval Gumenskými jezery, i když to tu jako v Guménii vypadalo. Tohle byla země nikoho. Jen divoké zvěře.

Když mu Anatoly nabídl, aby ho s rodinou doprovodil na cestě k jezeru, Elias byl tou myšlenkou ihned nadšený. Věděl, jak Lia miluje svobodné toulání krajinou. Poznal to na Lie z jejích vyprávění i z fascinace, kterou projevovala všem rostlinám i zvířatům. Ale taky věděl, že ji bude muset dát svobodnou volbu. A že v ní možná převládne strach.

„Půjde nás asi třicet. Z lidí, co známe, pozvali Anatoly s Gabijou i Juriho s Mirou," objasňoval jí. „A doprovodí nás stráž. Nic se nám nemůže stát."

Lia nad tím dlouze přemýšlela, ale nakonec její touha po svobodě přeci jen zvítězila. Elias chtěl navrhnout, aby děti zatím dali ke Katě, ale s tím už Lia nesouhlasila. „Nemůžu je teď nechat tady a odejít. To raději zůstanu doma."

„Tak je vezmeme s sebou," řekl hned, ale uvědomoval si, že cesta bude náročná, a taky bude potřebovat pomoc Antona s Irynou. Dvě téměř dvouleté holčičky nebyly na cestu do náročného terénu stavěné. Ani jeho žena nebyla. Ale Anatoly ho ujistil, že budou po cestě dělat přestávky a do hodiny jsou na místě. „Gabija je těhotná," oznámil mu mezi dveřmi. „A taky chce jít. Bude to pěkný den."

„A proč jsi pozval zrovna nás?" tázal se Elias. „Vždyť na mě budou všichni zírat. Jediný Azmariňan..."

„To máš pravdu. Jiného jsem nepozval. Na to, jak Azmariňany řádně zapojit do kolektivu, jsem ještě nepřišel, ale myslím, že se s pár svými nápady blížím."

„Chceš jim říct, aby si přišli popovídat s Gumeny o tom, jak se bojí udělat jediný krok městem, aby nebyli potrestaní?" ušklíbl se Elias, když ho Anatoly zarazil. „Tak to prrr... tohle si od tebe zrovna já nezasloužím."

„Máš pravdu," řekl provinile Elias. „Ale sám víš, co by se muselo skutečně změnit, aby se Azmariňané chtěli více ukazovat mezi lidmi."

Nazítří ráno vyrazili v průvodu k lesu. Jako první jel kočár. Nepříliš honosný, to se na Gumeny neslušelo. Nicméně dřevěný a dobře okovaný. Připomínal spíše obrovskou truhlu. Z ní nejprve hbitě vyskočil Anatoly, který poté pomohl vystoupit své těhotné ženě. Následně jim pokynul a všichni vyrazili za doprovodu stráží do lesa. Anton s Irynou nesly holčičky, zatímco Elias pomáhal Lie najít cestu skrze spadané dříví. Auri se držel u nich, zatímco pětiletý Nory neustále zdržovat skupinu, ale když ho chtěl Juri vzít na ramena, tak začal trucovat. Po cestě potkávali ozbrojené Stakariňany. Měli své schovky i na improvizovaných lávkách na stromech.

„Držíme teď všude hlídky," vysvětloval jim Anatoly. „Také chceme začít s podrobnějšími kontrolami Gumenů při vstupu do města. Azmariňané už byli znevýhodňovaní moc dlouho. A namísto kamenného plotu vystavíme skutečné hradby s vodním příkopem. Ještě musíme vymyslet, jak budeme lidem platit, ale myslím, že i na to už jsem přišel."

Elias jen žasl z Anatolyho zápalu do práce. Zvlášť proto, že to on zapříčinil Anatolyho zvolení do čela města. Ačkoli by si asi stejně nejspíš přál, aby k jeho únosu nikdy nedošlo.

Asi po půl hodině si museli udělat přestávku. Lia nebyla jediná, koho náročný terén zmáhal. A Seli se začala durdit, takže si ji Elias musel od Iryny vzít a přivázat si ji do šátku na hruď. Až u něj se utišila a dokonce si dala chvilkový šlofík, než se před nimi rozprostřela třpytivá modrá hladina. „Plave tam dost ryb," ukázal Anatoly. „A v lesích je dost zvěře a vytěžitelného dřeva. Brzy začneme prodávat povolení. Do města se pohrne spousta jídla. To by mohlo lidem zvednout náladu. A částečně bychom mohli uhradit stavbu hradeb..." chtěl pokračovat, ale to už se Mira rozběhla do vody a zamočila si celou sukni.