Nechtěný dar (pt. 2)

176. Strach z nočních můr (E)

 Noc strávil na matraci na zemi. Moc nespal. Ani Lia nespala. Když se začalo rozednívat, všiml si, že ho pozoruje.

„Spala jsi aspoň chvilku?" zašeptal.

„Bojím se nočních můr," odpověděla ona.

„Pomohlo by ti, kdybych ti četl?" zeptal se.

Lia přikývla. „Jen potichu, ať nevzbudíš děti."

Natáhl se po svíčce a zapálil ji. Pak vzal jednu z knih půjčených od Kierana a začal číst. Když po chvíli přestal, Lia spala. Chtěl přestat, když se za ní objevila chlapecká hlava. „A jak to skončilo?" zašeptal Auri.

„Jak to, že nespíš?" zeptal se ho Elias.

„Chtěl jsem být vzhůru, kdyby maminka něco potřebovala," zašeptal Auri. „Jako ty, tati."

„Tak já ti to dočtu. Ale pak jdeme taky spát."

„Tak jo," přikývl chlapec a zase mu zmizel v peřinách. Ve vteřině už však znovu nakukoval: „A tati?"

„Co?"

„Jsem rád, že jsi můj táta," řekl chlapec azmarinsky.

„Taky jsem rád," odpověděl. „A teď buď potichu a poslouchej, ať maminku nevzbudíš."

Následujícího rána Lia stále tvrdě spala. Elias vzal děti a odnesl je nakrmit a přebalit. Ale brzy se zase vrátil. Když se Lia probudila, okamžitě se kolem sebe začala rozhlížet.

„Kde jsou děti?" zašeptala.

„V kuchyni. Holky byly už nevrlé a Auri snídá."

„Už si je vedle sebe nemůžu na celý den položit," posteskla si Lia.

„Rostou nám před očima," přisvědčil Elias. „Obě už chodí. Je to zázrak, miláčku."

Nevěděl, co řekl špatně, ale Lia se po jeho slovech dala do pláče.

„Co se děje, Lio?" zeptal se jí.

„Rostou tak rychle a já mezitím... Chci být dobrá máma. Chci je dobře vychovat. Ale nemůžu u nich být a učit je. Pořád vzpomínám na všechny ty muže. Na to, co mi dělali. Stačí taková drobnost jako včera s Paskalem."

„Za to ty nemůžeš. Za nic z toho nemůžeš, miláčku. Já vím, že budou moc vděčné, že tě mají za mámu. Protože ty se vynasnažíš být pro ně tou nejlepší verzí sama sebe, stejně jako se o to budu snažit já. To, že tu pro ně občas nebudeš moct být, neznamená, že jim nedáš všechno, co budou potřebovat pro život. Znamená to jen to, že jsi jenom člověk, Lio. A potřebuješ čas na to, aby se ti hojila duše."

„Jsem tak ráda, že jsi tu se mnou a jsi mi oporou."

„Ty víš, že bych to ani nechtěl jinak. Teď tu konečně můžu být s tebou. Bolí mě z toho srdce. Taky vzpomínám. Na to, kolikrát jsem vyšel ze dveří a dovolil jim, aby ti ublížili. Ale kdybych tě v tom měl nechat samotnou, trpěl bych ještě víc."

Lia ho ještě chvíli tiše pozorovala. Pak vstala a přešla v noční košili k němu. „Nehýbej se," řekla a pak si mu lehla do klína. Elias jí položil slabě ruku na rameno a hladil ji. Po chvíli sama vstala a on odešel, aby se mohla obléknout.

Když vešel do kuchyně, Paskal s Antonem a Aurim ještě jedli.

„Lia přijde na snídani. Bylo by nejlepší, kdybyste dojedli, aby se mohla v klidu najíst."

Anton do sebe hodil rohlík a začal vstávat, ale Paskal spustil: „Já Lie nic neprovedl. Kdybychom si mohli jen promluvit."

„Ona ví, že jsi jí nic neprovedl. Ale potřebuje odstup."

„A od tebe ho nepotřebuje?"

„Já spal na matraci," odpověděl Elias.

„A jak je děvečce?" tázal se Anton jednou nohou ze dveří.

„Už je to lepší," odpověděl Elias, chtěl říct něco víc, když ho Anton zarazil: „Zůstaň dnes s ní. A kdyby se cokoli dělo, dojdeme pro pana Hernandéze."

„Je to Azmariňan," vyhrkl Paskal.

„Azmariňan, který neváhal a přišel tě ošetřit, když tě ten zatracenej kůň kopnul. Musím ti zase připomínat, co jsem ti řekl."

„Že se musím přizpůsobit."

„Přesně tak. Jinak..."

„Mě vyhodíte?"

„Nebudu mít na výběr."

Vzal ze země Iri dožadující se po pozornosti. „Pojď, myško," řekl jí. „Půjdeme se podívat, jak se vyspaly ovečky."

Pak ho Elias sledoval, jak se vzdaluje k ohradě s ovcemi. Chtěl pro ně sehnat hlídacího psa, ale ve Stakarinu byli psi nedostatkové zboží. Svíral holčičku a ukazoval jí, jak má hladit ovci. Iryniny nadšené výkřiky se nesly až k němu. Srdce mu poskočilo něhou, kterou v něm radost jeho vlastní dcery zasela. Antona vnímala jako dědečka. Nebála se ho. Naopak. Když nebyl nablízku Elias nebo Lia, nebála se vyžadovat jeho pozornost. U Selii to Eliase nepřekvapovalo. Ta se vždycky uměla prosadit. Ale za Iri byl moc rád. Ta byla v přítomnosti cizích lidí stydlivá.

Ze zasnění vytrhl Eliase až Paskal, který kolem něj prošel ven, a tak se mohla Lia konečně přijít najíst.

Když k nim o pár dnů později přišel Juri s Mirou, Elias je už ve dveřích poslal domů. „Lie není dobře," oznámil jim, a když na to Mira reagovala vyděšeným pohledem na Juriho, dodal: „Není to nic vážného. Jen nemá dobrý den. Nevím, jak by na tebe reagovala," prohodil k Jurimu. Ale ten to k Eliasově překvapení pochopil. „A může za ní Mira? Jen na chvíli. To by mohlo Lie udělat radost."

„Zeptám se jí," odpověděl Elias a nechal je čekat venku. Lia ještě stále spala. Posledních pár dnů spala dlouho. A on jí musel vždy nejdřív předčítat.

„Miláčku?" zavolal k ní ode dveří.

„Děje se něco?" unaveně si protírala oči.

„Přišli Juri s Mirou. Zajímalo by je, jestli by sis nechtěla popovídat s Mirou."

Lia zakroutila hlavou. „Řekni jí, že se u ní zastavím. A že jí mám moc ráda. Ale teď nemůžu. Já..." prudce se nadechla snad aby zarazila slzy deroucí se jí do očí. „Potřebuji ještě chvíli. Neuměla bych si s ní teď povídat."

Elias se na ni usmál a došel ke dveřím: „Nejde to," sdělil jim. „Dnes opravdu ne. Ale vzkazuje, že se zastaví sama, až jí bude líp. A že tě má moc ráda, Miro."

Mira působila zachmuřeně, ale přesto přikývla a šla s Jurim pryč.

Následujícího večera se chtěl Elias opět uložit na matraci, ale Lia ho zarazila: „Pojď ke mně."

„Ale, Lio."

„Potřebuju tě," řekla Lia. Elias k ní opatrně ulehl a ona se k němu přitulila. Zahleděla se na jeho tvář a pronesla: „Potřebuješ oholit."

„Zítra to udělám," odpověděl.

„Ne, udělám to já," řekla Lia. „Je to moje práce."

„Tak to uděláš ty," usmál se na ni. „Ještě pořád se bojíš nočních můr?"

Lia zakroutila hlavou. „Teď se cítím odpočatá. Děkuji ti, že jsi mi dal prostor, si tím zase projít."

„Od toho manžel je," usmál se a slabě ji políbil na čelo.