Nechtěný dar (pt. 2)

24. Mohl bych jít bydlet k Verity (D)

Když ráno vstala, Iryna už byla pryč. Pamatovala si, jak nakoukla ráno k Aurimu do pokoje, vzbudila hocha, aby se oblékl a šel s Antonem do školy, a řekla jí, že musí k porodu. Pak Lia zase zavřela oči, ale vzbudil ji dětský pláč. Rychle se vyškrábala na nohy a běžela do vedlejšího pokoje, kde spaly holky, aby se o ně postarala. K jejímu údivu však už Iri držel Elias. „Jak... Jakto, že jsi doma?" tázala se ho opatrně. Včera, když na ni vyjel, jí ustrnula všechna krev v žilách. Příšerně se lekla a i teď se bála s ním být v domě sama.

„Savchuk mě vyhodil na týden. Můžu se tam vrátit až v pondělí," pořád svíral dítě a Lie se z toho, že se jí dotýká, rozbušilo srdce.

„Prosím, polož ji," řekla mu a on odložil Iri na postel. Ta bez otcovského objetí začala zase plakat.

„Potřebuje přebalit," sdělil jí a se sklopeným zrakem ji obešel ke dveřím. Zůstal však stát u nich, a když začala holčičku přebalovat, navrhl jí: „Mohl bych jít bydlet k Verity. Kdyby sis to přála."

Liu ten návrh zaskočil. Ohlédla se na něj a všimla si té bolesti v jeho očích. Zakroutila hlavou. „Jsi... Jsi můj muž," řekla. „Ty... ty bydlíš tady."

„Nemyslím na pořád. Jen na chvíli. Na pár dnů, než ti zase bude dobře. Nechci ti svojí přítomností ubližovat."

Lia se na něj pokusila usmát a říct: „Můžu ti to zakázat?" ale hlas se jí přitom lámal. Zněla jako malé rozmarné dítě.

„A ty bys mi to chtěla zakázat?" dotázal se tiše dojatě.

„Jo," přikývla. „Š... špatně se mi s tebou m... mluví."

„Ale chceš vidět, že jsem v pořádku?" odtušil a ona přikývla.

„Tak dobře. Přestěhuji si věci k Aurimu a ty si ho můžeš vzít sem."

Pak se ozvalo zaklepání a Elias odešel otevřít. Lia slyšela, jak se zdraví s Kaťou. „Moc nás to oba mrzí," slyšela ji říkat. „Oleg ti vzkazuje, že ti to dřívko schoval."

„Já už ho nebudu vyřezávat," odpověděl jí. „Neměl jsem to dělat. Kdybych si dal místo toho přestávku."

„Tak by se to stalo stejně. Oleg říkal, že do tebe zase šil ten nový tovaryš."

„Neříkal nic, co by nebyla pravda," odvětil jí. „U malých je Lia. Klidně za ní běž."

Pak se Kaťa zjevila ve dveřích: „Nemáte to jednoduché, viď?" řekla namísto pozdravu.

Lia se na ni jen usmála a předala jí dítě. Pak ji však ovládla zvědavost, vyklonila se ze dveří a zjistila, že Elias odešel do koupelny.

„Poslyš," oslovila ji. „O jakém dřívku jsi to mluvila?"

„No přeci o tom, co z něj Elias chtěl vyřezat koníka pro Auriho."

Lia se musela posadit. Bylo jí moc líto, že to mezi nimi s Eliasem dnes bylo takhle. Zvlášť po tom, co spolu prožili krásný víkend a on v práci myslel na Auriho a chtěl mu udělat radost. Když odešla, přišla Lia za Eliasem snídajícím v kuchyni kousek chleba s máslem.

„Vezmi si k tomu aspoň kousek šunky," řekla mu bez toho, aby se mu podívala do očí.

„Nemůžu," odpověděl jí stručně.

„Proč?" zeptala se ho.

Elias se jí jen zadíval do očí a pak pokračoval v jídle. Lia šla do ložnice a ze šuplíku vytáhla pár drobných. Zrovna tolik, kolik stálo pár plátků šunky. Pak je dala do hrníčku, ve kterém schraňoval peníze Anton, a odřízla pár plátků šunky, které s talířkem posunula po stole Eliasovi. Elias se na ni udiveně zadíval.

„Nemůžu tě vidět hladovět," odpověděla na to. „I kdybych za to měla dát všechny naše peníze Antonovi."

Na to se Elias slabě pousmál a přikývl.

„Až přijde Iryna, vezmu děti na kopec na bylinky," řekla mu. Elias na to už nic neřekl, jen se natáhl po šunce a dal se do jídla. Po chvíli se jí však dotázal: „Máš ještě trochu té čajové směsi na křeče?"

Lia slabě přikývla, vytáhla sáček a dala vařit vodu.

„Jak... Jak se dnes cítíš?"

„Ruka už mě jenom trochu pobolívá," odpověděl. „Ten čaj mi určitě pomohl."

„A můžeš do... dopřel..."

„Ano, můžu ten recept dopřeložit" přikývl a pak se jeho hlas najednou zjemnil: „Omlouvám se. Strašně mě mrzí, že jsem po tobě včera tak vyjel."

„Já vím," řekla, ale odpustit mu ještě nedokázala. Nedokázala učinit nic, co by bylo vnímáno jako projev náklonosti. Ale zároveň chtěla, aby to udělal on. „Eliasi..." spustila, ale pak se zarazila.

„Ano, Lio?" řekl a už to samotné oslovení jí trochu rozehřálo srdce.

„Tohle..." usmála se pro sebe.

„Řekl jsem ti Dahlio," došlo Eliasovi.

„Můžeš mi tak říkat. Je to moje jméno."

„Ale nesmím ti ho protivit," řekl a usmál se na ni.

„Ne, to nesmíš," zopakovala. „Protože jestli to budeš dělat, budu se tě bát, kdykoli moje jméno vyslovíš."

„Tak já se to odteď budu pokoušet napravit," řekl a pak pronesl: „Miluji tě, Dahlio."

A Lia, protože to nebyla schopná říct nazpátek, si položila ruku na srdce na znamení, že to cítí také. V tu chvíli viděla, že se Eliasovi orosily oči. „Děkuju," řekl. „Moc děkuju. Kdybys jen věděla, jak moc jsem to potřeboval."

„Vím to, Eliasi. Ale nemůžu ti to dát," řekla.

„To nevadí, Lio. Nenuť se do ničeho, co je ti nepříjemné. Kvůli mně nemusíš."

To už se Lia cítila mnohem lépe. Přinesla mu knihu s recepty na léčivé masti a sama se pustila do přípravy na vaření. Iryna jí, pro jistotu, že by přišla domů pozdě, nechala lístek s postupem na jednoduchou polévku. Lia ho pomalu následovala a každý krok znovu četla.