Nechtěný dar (pt. 2)

3. Ty časy jsou za námi (D)

Když se ráno probudila, Elias s Aurim ještě spali. Vzala si čisté oblečení a potichu vešla do koupelny. Musela se přidržovat okolního nábytku. Nohy se jí stále třásly. Když se prohlížela v koupelně, na zadku měla stále obtisky Kostadinových rukou. Pomalu se svlékla a mokrou žínkou se celá umyla. Pak se pečlivě upravila a zapletla si vlasy. Když se vracela k Eliasovi, v kuchyni seděl Anton.

„Dobré ráno," špitla a co nejrychleji mohla, se odtamtud chtěla dostat do ložnice, ale škobrtla a musela se podržet židle.

„Počkej, děvečko," zarazil ji Anton. „Posaď se ke mně."

Lia si představila, že bude po včerejšku sedět blízko něj, a udělalo se jí z toho zle. „Já... Já... prosím, já nemůžu..." vykoktala.

Slyšela Antonovo zamručení a nevěděla, zda si jej má vyložit podrážděně či jen unaveně. Pak vstal. „Tak co kdyby ses ty posadila a já si stoupnu kousek dál od tebe? Šlo by to?"

Lia přitakala a jen co vstal, usedla na kraj lavice. „Omlouvám se," ušlo jí z úst. „Vím, že mě už nemůžeš mít rád. Po tom, co jsi viděl a slyšel. A je mi líto, že nás tu musíš mít."

„Ale jdi ty, děvečko. Jak tě to napadlo?" usmál se na ni k jejímu údivu dobrácky. „Vždyť já tě mám pořád moc rád. Jsi jako moje dcerka."

„Ale máš mě teď rád míň. Já vím, že to tak je. Nemusíš mi lhát."

„Kvůli tomu, že vím, že už nemůžeš mít děťátko?" dotázal se jí a ona přikývla a do očí jí vpadly slzy.

„Něco ti povím," usmál se na ni Anton. „S mojí první ženou jsme nikdy děti neměli. A když zemřela, soustředil jsem se jenom na práci. Neříkám, že jsem byl vždy svatý. Nikdy jsem však na ženu nesáhl, když s tím nesouhlasila. A nikdy jsem to nedělal, abych mohl mít potomky. Ani Iryna nikdy děti neměla. Její první láska byl muž, který odešel do války a ona na něj od té doby čekala, ale nikdy se nevrátil. Když jsem si ji bral, věděl jsem, že nebudeme mít žádné potomky. A nevadilo mi to. Jsem už na to moc starý. Ale nikdy jsem neřešil to, že ona nesplnila svojí službu bohům. Myslím si, že jim slouží už tím, jak je to pracovitý a skromný člověk. Ty jsi povila tři děti. A zažila jsi už tolik bolesti, že si říkám, že se možná bohové rozhodli, že tě další ušetří."

„Takže ti teď nepřipadám méněcenná?"

Anton zakroutil hlavou a pak se dotázal: „A jak se cítíš. Nebolí tě to moc?" zeptal se a ona nechápala, jestli myslí duši nebo tělo.

„Mám jenom pár modřin," odpověděla. Pak na něj pohlédla: „Viděl jsi, jak... jak..."

„Neviděl jsem, jak ti ubližuje. Díval jsem se jinam," odpověděl. Lia se opatrně zvedla a dotázala se ho: „Mohl bys mě opatrně obejmout?"

Anton přišel k ní a ona se mu v tu chvíli přitiskla na hruď a začala úlevně plakat. Cítila, jak ji opatrně objímá a šeptá: „Už je dobře, děvečko. Neboj se, my se o Vás postaráme."

To už slyšeli, jak na dveře klepe Kaťa a Anton jí šel otevřít. Lia se s dětmi zdržela, dokud nebyly obě nakrmené a přebalené. Pak je společně s Irynou přenesla do ložnice a položila na peřinu k Auriho nohám. Iryna si mezitím klekla k Eliasovi a položila mu ruku na čelo. To ho probudilo.

„Jak ti je, synku?" dotázala se ho.

„Jako bych měl propíchlý obě ruce," odpověděl. „Jsou Lia a děti v pořádku?"

„Jo. Nic nám není," odpověděla namísto ní Dahlia a zadívala se Eliasovi do očí. Všimla si, jak se při pohledu na ní, upravenou a v pořádku, slabě usmál. A pak bolestí přivřel víčka: „Máme ještě nějaké makové mléko?"