Nechtěný dar (pt. 2)

18. Květiny ve vlasech (D)

Od té doby, co Eliase zbičovali, téměř nevycházela ven. Chtěla mu být stále nablízku, kdyby něco potřeboval nebo kdyby si pro něj někdo přišel a odtáhl ho od ní. Měla strach, že se to stane. Že jednou opustí dům a když se vrátí, on už tam nebude. Ale Elias si sám všiml, že jí chybí slunce. Venku se blížilo léto a Lia toužila dcerkám ukázat rozkvetlou louku a cítit na tváři sluneční paprsky. A ona nemohla odtrhnout oči od okna.

„Tak běž," usmál se na ni. „Vezmi holky a jděte s Irynou sbírat bylinky."

„A zvládneš to tu beze mě?" dotázala se ho.

„Na dvě hodiny se snad o sebe postarat zvládnu," ušklíbl se a políbil ji na tvář. A tak následujícího dne učinila, jak řekl a nechala ho samotného. Ale ještě předtím se k němu pevně přitiskla a poslouchala, jak mu bije srdce. „Do oběda jsem zpátky," řekla jak jemu, tak sobě. A pak společně s Irynou, dětmi a dalšími ženami zamířila na louku nad městem. A byla to skutečně taková nádhera, jaká si představovala, že bude. Kromě bylin si nasbírala i kytici lučního kvítí. Pak si lehla na deku k holčičkám a pozorovala nebe. Když se pak vrátila domů, byla toho všeho plná. Nalila do vázy vodu a rozhlížela se po pokoji, kam by květiny umístila.

„Nechceš si je dát na noční stolek?" zaslechla mezi dveřmi do ložnice stojícího Eliase a dojatě přikývla. Když jej večer umyla, otrhala pár květů a sama se v koupelně důkladně oholila, zapletla si vlasy a umístila do nich květiny. Pak v noční košili vešla do ložnice a zamkla za sebou. Elias na ni zůstal zírat s otevřenými ústy. „Jsi kouzelná," řekl a ona si sedla k němu na postel a pohladila ho po tváři. „Líbí se ti to, lásko?" Trochu se obávala, jestli mu nebude takhle připadat spíše jako malá holka než jako žena, po které by měl zatoužit.

Přikývl a ona si přetáhla přes hlavu košili: „A co takhle?"

Elias znovu přitakal. „Myslím, že se mi z hlavy vykouřily všechny myšlenky," odpověděl. „A jsi tam jenom ty. Jsi tak strašně krásná." Opatrně se posadil, začal ji líbat na rty a rukou jí zajel do vlasů. Lia si všimla, že se mu orosily oči slzami. Začala ho líbat na krk a přitom mu rukou zajela pod košili. Pak mu pomohla si ji stáhnout a chtěla pokračovat ke spodkům, když se ozvalo zabušení na venkovní dveře.

„Nechoď nikam," vyhrkl hned Elias. „Ať je to kdokoli. Sem se nedostane. Jsme zamčení, lásko."

Pak však zaslechla, jak Anton otevírá a do kuchyně vběhla očividně dost rozrušená Lyna. „Je tu Lia?" slyšela jí říkat. „Po... po... potřebuju s ní mlu... mluvit."

To už vstávala a začala sebe i Eliase spěšně oblékat a přehodila si přes ramena úplet.

„Můžete jít k Aurimu," navrhl jí. „Pošli ho za mnou, abyste měly klid."

Lia ho políbila na tvář a šla odemknout. Jak Anton, tak Lyna na ni udiveně zírali. Stále měla ve vlasech luční kvítí. „Co se děje?" dotázala se jí.

„Jdu nevhod? Omlouvám se. Já vím, že je pozdě..." začala blábolit Lyna.

„Ne, nejdeš pozdě," usmála se na ni. „Jen pojď." Zavedla ji k Aurimu do pokoje. U Auriho se ještě svítilo. Asi čekal, že ho pak večer vezmou zase k sobě do postele. „Ahoj, miláčku. Co kdybys šel k Eliasovi. Já tam pak za tebou, až si popovídám s Lynou, přijdu," řekla mu a on přitakal a rozespalý vyšel z pokoje. Pak za nimi zavřela: „Tak povídej," vybídla ji a posadila se na postel.

„Když já nevím, jak začít."

„Začni jak chceš. Mě můžeš říct cokoli."

„Kieran... On..."