Nechtěný dar (pt. 2)

66. Šikana (E)

Když Elias vyšel z dílny, měl ještě na rtech úsměv. Ten úsměv, který nosíval teď často. Protože se těšil, až přijde z práce za svou ženou. Protože se jeho druhá dcera před pár dny postavila a učinila pár nejistých krůčků. Ale Antonův zamračený výraz mu už z dálky prozrazoval, že se něco stalo.

„Jde o Liu?" zeptal se namísto pozdravu.

„Ne. O Auriho."

„Je to vážné?" vyhrkl hned. A když Anton mlčel, zvýšil na něj hlas: „Tak mluv, starouši!"

„Ve škole ho zbili spolužáci. Kvůli..."

„Kvůli mně..." došlo mu. Na začátku očekával, že by se to mohlo stát. Ale teď si myslel, že ve Stakarinu už zášť vůči Azmariňanům ustupuje.

„Kvůli tomu, že je jejich rodiče špatně vychovali," opravil ho Anton. „Ty s tím nemáš nic společného, kluku. Ty jsi ho nezbil."

„A jak mu je?" dotázal se Elias. Byl o něj starostí bez sebe.

„Má pár modřin. A je dost vyděšený. Od té doby, co přišel domů, je s ním Dahlia v ložnici."

„Tak to by bylo asi lepší, kdybych přespal třeba u Nikolaje."

„Kdepak, kluku. Nepustím tě přes noc pryč. To dobře víš."

„Ale..." chtěl svůj návrh bránit Elias.

„Děvečka by byla strachy bez sebe. A já taky. A Auri ti to přeci nevyčítá."

„Ale kvůli mně se necítí v bezpečí."

„Je to chytrý kluk..."

„Je to dítě," odsekl mu a pak tišeji dodal: „Omlouvám se. Zase se chovám, jak nemám."

„Chováš se jako starostlivý rodič," usmál se na něj Anton.

Když došli domů, Elias se tiše pozdravil s Irynou a pak zaklepal na dveře ložnice. „To jsem já," zašeptal. „Jen bych chtěl vědět, jak se má."

„Pojď dál," zavolala na něj Lia a on nejistě otevřel a jeho zrak spočinul na ženě ležící na posteli a k ní přitisknutém chlapci v noční košili.

„Jak mu je?"

Na to se k němu Auri se zarudlou tvářičkou od slz otočil. Jedno oko měl celé nachové a držel si na něm kus syrového masa.

„Ahoj, kamaráde," pozdravil se s ním. „Mrzí mě, co jsem ti způsobil."

„Maminka říkala, že jsou to pitomci," řekl mu pak k jeho údivu Auri.

„To má maminka asi pravdu," usmál se na něj. „Co říkal kantor?"

„Že by bylo vhodné, aby pár týdnů zůstal doma."

„Nemůže ho přeci trestat za to, co dělají ostatní!" vyhrkl před chlapcem trochu neuváženě.

„Netrestá ho. Chrání ho. A to bychom měli i my. Bude lepší, když už do školy chodit nebude," řekla k jeho údivu rozhodně Lia.

Eliasovi došlo, jak moc se Lia o Auriho bojí. A i když by teď rád něco namítal, raději jen přikývl. „Máš pravdu, lásko. Hlavně, aby byl v bezpečí."

Auri se na to dal do vzlykavého pláče a nechal se od maminky znovu chovat. Ale ačkoli s jejím plánem Elias souhlasil, raději se chtěl postarat o to, aby se k Aurimu ostatní děti chovaly vstřícněji. Když večer s Antonem osaměl v kuchyni, prohodil k němu: „Rád bych šel do školy za těma děckama. A vysvětlil jim, nebo se jim aspoň pokusil vysvětlit, že nejsem zlý člověk."

„A myslíš si, že by to zabralo, kluku? Abychom si tím ještě víc nepřitížili."

„Auri kvůli mně nemůže žít jako vyděděnec. Má právo chodit do školy."

Anton nakonec kývl. A když se Elias pak vkradl vedle Lii a Auriho pod přikrývku, už měl jasnou představu, že se zeptá Savchuka, jestli by ho zítra neuvolnil na chvíli v práci. Nad ránem políbil Liu na tvář a Auriho slabě pohladil po zhmožděném obličejíčku.

Když s Antonem vešli do malé učebny, kde se společně vzdělávali přibližně stejně staré děti, všechny na ně vykuleně zíraly. Nebylo mezi nimi jediné azmarinské dítě a žádná dívka. Nebylo se čemu divit, že si Lia nedovedla představit, že by jejich Iri chodila do školy. Učitel k nim okamžitě vykročil: „Je mi líto, pane Delgado. Neračte se na mě zlobit. Dělám, co můžu, aby tu nedošlo k úrazu."

„Má žena by odteď chtěla vzdělávat syna doma," sdělil mu.

„Pokud jste mi přišel sdělit pouze toto..."

„Ne," zakroutil hlavou. „Přišel jsem si promluvit s těmi hochy. Chci vědět, o co šlo."

„Pane Delgado. Nemyslím si, že by jejich rodiče chtěly, abyste s nimi hovořil."

„A jsou tady mezi těmi žáky?" přehlédl skupinu asi třiceti chlapců.

Učitel kývl. Nato Elias ke zvědavým chlapcům zvolal: „Přišel jsem ohledně svého synka. Auriho. Včera tu měl s někým z Vás nějaké problémy."

Žáci jen mlčeli a zírali na něj.

„Víte, můj synek si toho už v životě hodně zkusil. Nikdy dřív se nevzdělával mezi ostatními dětmi. A ať jste mu ublížili z jakéhokoli důvodu, nevěřím, že by se on choval nepřátelsky k Vám. Přesto všechno, čím si prošel. A tak jsem Vás chtěl jen poprosit, jestli byste mi tu neslíbili, že ho vezmete zase mezi sebe a budete na něj milí."

„Je to krvezrádce," ozval se jeden z chlapců.

„To ti řekli rodiče?" oplatil mu Elias.

Chlapec kývl.

„Máte v rodině někoho, komu Azmariňané ublížili?"

Jak Elias předpokládal, znovu pokýval hlavou.

„Rozumím tomu, kývl. I mě vzali zase Gumeni část rodiny."

„Ale my válku nezačali!" vyhrkl další chlapec.

„Ani já ne," odvětil Elias. „A už vůbec ne Auri. Řekněte mi. Ale upřímně... Je tu někdo, ke komu by se náš chlapec zachoval špatně?"

Jediná ruka se nezvedla, což Eliase podpořilo k dalšímu jednání. „Tak vidíte. Oplácíte Aurimu něco, za co on vůbec nemůže. Copak se chcete stát nečestnými lidmi?"

Následovalo ticho, po kterém jeden z žáků zavolal: „Je Aurimu už líp?"

„Jo, je mu líp. Ještě pár dnů bude určitě doma, kdybyste ho chtěli přijít s rodiči navštívit."

Pak se rozloučil s učitelem a zamířil zpět do práce.