Nechtěný dar (pt. 2)

26. Tohle není Lightmond (E)

 Iryna odešla, když viděla, že na něj začínají působit bylinky z čaje. „Kdybys něco potřeboval, synku, stačí zaklepat na dveře naší ložnice," řekla mu a Elias vděčně přitakal. „Moc Vám děkuju."

Brzy na to usnul. Ze spaní ho však vytrhlo zavrzání dveří. Otevřel oči do setmělého pokoje a zaslechl Dahliin hlas: „Spíš, miláčku?" zeptala se ho a on byl strašně rád, že to oslovení od ní zase slyší.

„Ne," pronesl, i když ho vzbudila.

„A už... už se cítíš lépe?"

„Ještě to bolí, ale křeč už povolila," odpověděl. Na to slyšel, jak vchází dovnitř a usazuje se kamsi na zem v nohách postele. „Chybíš mi," zašeptala.

„A ty mě," řekl nazpátek.

„Chtěla bych si s tebou povídat. Ale jestli nechceš, tak půjdu. Pořád se moc bojím, že ke mně budeš příkrý."

„Nebudu, miláčku," odpověděl. „Tak povídej."

„Dnes, když jsme vařili, mi bylo lépe. Byla jsem moc ráda, že jsi byl se mnou. A mrzí mě, že jsem nedovedla u večeře vstát od stolu a jít s tebou."

„Já vím," odpověděl. „Netrap se tím. Už je mi líp."

„A pomohlo by ti ještě trochu víc, kdybys věděl, že jsem ti schovala od večeře pár kousků štrůdlu?" zeptala se.

„To mi pomůže moc," odpověděl se smíchem.

„A taky... Kdybys chtěl... Můžeš strávit zítra ráno chvíli s dcerami."

„Mohu se jich dotknout?" dotázal se opatrně.

„Můžeš si je pochovat," odpověděla. „Nerada tě od nich držím. Kdybych zvládla pohled na to, jak na ně saháš, nikdy bych ti je neupírala."

„Přinesla jsi mi samé krásné zprávy," pronesl s úsměvem na rtech. Těšil se na ně tak, až si nebyl jistý, jestli v noci zamhouří oči. Na to cítil, jak se ho Lia slabě dotýká. Byl k ní otočený zády, ale ona ho požádala: „Podej mi tu ruku." A on tak pomalu učinil. Pak cítil, jak ho slabě hladí po rozbolavělých prstech. Jejich intimní chvíli však narušily čísi kroky a zaklepání. „Spíš, kluku?" tázal se Anton.

„Ne," odpověděl Elias.

Anton se usadil na kraj postele, aniž by si všiml na zemi schoulené Lii. „Byl jsem dnes za Savchukem. Řekl mi, že sis za to mohl sám, protože jsi nedodržoval přestávku. A tak jsme se domluvili, že už na řezání nesáhneš. Nechá tě lakovat, sem tam něco přenýst, ale sahat na ostrý věci nebudeš, když se neumíš chovat zodpovědně."

„Mohl za to Lavrov," vyhrkla Lia a Antona tím pěkně polekala.

„Co tu sakra děláš, děvče," řekl udiveně.

„Nebyla to Eliasova chyba," opakovala, jako by si jeho otázky nevšimla.

„Jestli se nechá jen tak vytočit, tak byla. Jsi horká hlava kluku, ale tohle není Lightmond. Tady nemůžeš jen tak bouchnout. Všichni se tu na tebe dívají skrz prsty. Seš Azmariňan."

„A kdybych na to náhodou zapomněl, tak mi to připomeneš!" bouchl Elias, ale pak mu došlo, že zašel příliš daleko: „Omlouvám se, to jsem nechtěl říct. Mrzí mě to."

„Tímhle chováním neubližuješ jenom sobě. Ubližuješ i tady děvečce a celé rodině," řekl na to Anton a při odchodu bouchl dveřmi.

Po chvíli ticha Lia zašeptala: „Já to asi nezvládnu. Zítra ti nemůžu dovolit je pochovat."

„A mohu si je aspoň pohladit? Nebo na ně mluvit?" vyhrkl zoufale.

„Je mi to líto, Elio," vstala a utekla od něj.

Když se následujícího rána probudil, už ji nezastihl. Musela vyrazit s holčičkami a s Irynou na louku ještě za svítání. Napadlo ho, že by mohl zajít za Verity. Měl dojem, že aspoň v její přítomnosti by si nepřipadal jako vyvrhel. Ale, když vzal za kliku, zjistil, že je zamčeno zvenčí a vzali s sebou klíč. Usadil se ke stolu a odkryl utěrkou překrytý závin. Ale už na něj neměl chuť. Chtěl si namazat aspoň chleba, ale bolely ho ruce i záda. Zamířil do ložnice, kde byla prázdná postýlka. Dotkl se dečky, která už byla dávno studená, ale stále v sobě měla miminkovskou vůni. Pak si šel do Auriho pokoje zase lehnout. Když se znovu probudil, byl už večer. Slyšel, jak Auri ve světnici u večeře vypráví o škole. Eliase nikdo nevzbudil. Počkal, než půjdou spát, a pak potichu našlapoval do umývárny a hledat něco k snědku. Štrůdl, který mu Lia schovala, už nenašel. Vzal si aspoň pár kousků chleba, a pak si chtěl zase zalézt, když ji spatřil stojící ve dveřích do ložnice. „Nesnědl sis svůj moučník," pronesla k němu azmarinsky. Bylo moc příjemné ten jazyk slyšet vycházet z jejích úst.

„Měl jsem stažený žaludek," odpověděl po pravdě a všiml si, že třímá v rukou do utěrky zabalený balíček. „Schovala jsem ti ho. Auri by ho jinak celý snědl," pousmála se a položila utěrku na stůl. Elias čekal, až odstoupí, a pak se pustil do jídla. „Povedl se nám," poznamenal.

„Nechceš k tomu čaj?" zeptala se.

Zakroutil hlavou.

„Nebo horké mléko. Dala bych si s tebou."

Na to Elias přikývl a sledoval ji ohřívat v plecháčku mléko. „V sobotu je tancovačka," oznámila mu.

„Nepotřebuješ moje svolení, jestli tam chceš jít."

„Ale potřebuji tvoji odpověď, když chci, abys byl můj doprovod."

„K čemu ti to bude? Vždyť se mnou nemůžeš ani tančit."

„Chci tě tam mít poblíž sebe."

„Tak dobře," usmál se na ni. „Přijímám Vaši nabídku, paní Delgadová," a nechal si podat hrnek s mlékem, kterým zapíjel štrůdl. Lia ho starostlivě pozorovala, jako by se chtěl přesvědčit, že všechno sní. Pak uklidila talířek a než zašla do pokoje, položila si ruku na srdce na znamení, že ho miluje.

Následující den mu dovolila vidět dcerky. Přišla k němu, než s Irynou odcházely na louku. Už to nečekal. „Pojď do ložnice," nakázala mu a on si myslel, že ho s ní čeká jen obyčejný rozhovor, než odejde. Třeba mu řekne, že má uvařit, když už je jediný doma. Pokynula mu k posteli a on se usadil. Pak se však nahnula nad postýlku pro Seli. Když mu došlo, co chce udělat, dotázal se jí: „Jsi si tím jistá."

„Hlavně opatrně," řekla, zatímco mu podala holčičku a on po několika dnech konečně viděl dceru. „Ahoj miláčku," řekl jí a přivinul ji k sobě. „Tatínek je tady." A Seli se k jeho údivu hlučně ozvala, začala se smát a natahovat se mu po tváři. „Ano, lásko. Jsem u tebe," hladil ji po hlavičce.

Vzhlédl k Lie a v jejích očích zpozoroval strach. „Děkuji ti, Dahlio," pronesl k ní. „Vím, že je pro tebe těžké vidět, že se jí dotýkám."

Lia jen kývla na znamení, že si váží jeho díku. Pak si od něj Seli vzala a vytáhla z postýlky Iri, ale než mu ji stačila dát, zarazila se: „Iri dnes ne."

Elias věděl, že je na ni hodně fixovaná. Že se snaží ji stále ochraňovat, a tak souhlasil. Vstal a než by jí stihl prosit, odešel odtamtud.