Nechtěný dar (pt. 2)

95. Návrat Stasi (D)

 S hlavou skrytou pod peřinou si vychutnávala jeho ztopořený úd. Cítila, jak ji hladí po vlasech a přemáhá se, aby ji nezatáhl směrem k větší rozkoši. Říkával poslední dobou jedno krátké azmarinské vulgární slůvko, které v gumenštině nic neznamenalo. Ale v azmarinštině znamenalo víc věcí. Říkával ho v rozčílení, ale i uprostřed slasti. Po údu se mu při těch tlumených šepotech spouštěly kapičky štěstí. Lia vynořila hlavu nad peřinu a políbila ho na rty. Elias ji chvíli líbal, jazykem pátral po jejích rtech. Pak ji stáhl pod sebe a okamžitě začal hledat cestu do jejího klína. „Promiň, miláčku," zašeptal. „Ale asi brzy dočista prasknu."

„Tak na to opatrně. Ten tvůj mečík by mi moc chyběl," řekla a to přirovnání ho donutilo k úsměvu. Tváře měl přitom celé rudé a ona si uvědomila, že se kvůli ní ten dospělý muž pýří. Otřel se jí penisem o klitoris a ona vyjekla překvapením. Pak ji k sobě jednou rukou přivinul, zatímco tou druhou jí kroužil mezi nohami a do toho se do ní rytmicky dobýval údem. „Miluji tě," vyhrkla ona mnohem víc romanticky, než se po dobu jejího snažení vyjadřoval on. Elias se jí zahleděl do očí a pak jí zničehonic políbil na nos, až se ona tentokrát rozesmála.

„Jsi můj blázínek," usmála se.

„A ty moje milovaná Lia," řekl Elias.

Už byli oba dva utahaní a připravení dát sbohem milostným hrátkám a dát sobě i dětem dobrou noc, když zaslechli bušení na dveře. Elias okamžitě vstal a vběhl do kuchyně, kde mu rovněž udivená Iryna podala obě děti. Nesl je do ložnice jako dva pytlíky s moukou následovaný Aurim, jenže Lie v takových okamžicích pramálo záleželo, jestli jsou její děti nošené správně za zadeček a za hlavičku. Byly to roční holčičky, pro jednoho člověka při rychlé chůzi těžké. A rychlost si jakákoli nečekaná návštěva vyžadovala. Okamžitě se spolu v ložnici zamkli a čekali, komu Iryna otevře. Napětí je však neopustilo ani poté. Byla to Stasi. Pro Liu symbol jedovatého hada, který se ukrývá pod spadaným listím, aby pak mrštně zaútočil.

„Nevěděla jsem, kam jít," vyhrkla.

„Já s ní nemluvil už rok," bránil se před Liou za dveřmi tiše Elias.

„Já vím," přikývla ihned a kývla k Aurimu, aby vyčkal v tichosti s nimi. Pak slyšeli, jak se ozvala rána a dál už nic až do zvolání u dveří do ložnice. „Ta holka je zraněná. Někdo jí bodnul," zaslechli Irynu říkat. „Zamkla jsem vchodové dveře a zatáhla závěsy. Vypadá to zle. Nevím, jestli se s tím dá něco dělat..."

Elias se začal zvedat, ale Lia mu položila ruku na rameno: „Pomůžu Iryně, jak budu moct. Ty počkej s dětmi, prosím." Doufala, že se s ní nebude dohadovat a k její úlevě Elias přikývl a natáhl se dětem po panence.

Když vešla do světnice, Iryna klečela nad bezvládnou Stasi a tlačila jí na ránu. „Nevyznám se v lidském těle. Jsem jen porodní bába," objasňovala jí, jako kdyby to Lia nevěděla.

„Dala jsi dohromady mě," snažila se jí Lia dodat svou důvěru. „Víc než jednou."

„Ty jsi ale potřebovala jen klid na lůžku a být v čistotě. Ta holka může mít propíchlou plíci, srdce nebo přeseknutou tepnu," vysvětlovala s pohledem upřeným do kaluže krve na dívčině hrudníku, do které máčela ruce. „A jestli jí ten, který jí to udělal, hledá..."

Vtom kdosi zabušil na dveře, až obě nadskočily. Když se dlouho nic nedělo, začal lomcovat s klikou: „Kurňa, ženská, to jsem já," zařval Anton a tím obě částečně uklidnil. Lia ho vpustila dovnitř a hned se ho tázala, proč je doma tak brzy. Ani ne před hodinou totiž odcházel do hospody.

„Zapomněl jsem si pení..." uprostřed věty se zarazil a zíral na Stasi a u ní klečící Irynu. Ta mu namísto vysvětlování nejdřív rozkázala, ať zamkne. Až pak mu vysvětlila situaci.

„Ta holka všem nosí jenom neštěstí," postěžoval si Anton. „Doběhnu pro doktora," chystal se zase k odchodu, když ho Lia zarazila. „Nechoď. Bude si myslet, že jí to udělal Elias."

„My ale nemáme na výběr, děvečko."

Lia však věděla, že na výběr mají: „Hernandez. Je v chudobinci u azmarinského kostela. Prosím doběhni tam. Rychle!"

Lia si pak klekla k Iryně a pomáhala jí tlačit na ránu, dokud nepřišli. Dario Hernandez nevypadal dobře. Byl pobledlý, tváře měl propadlé, ale také měl v očích zvláštní plamínky. Jako by byl připravený pustit se ihned do práce. Nařídil jim, aby nepřestávaly tlačit na ránu, k Antonově nelibosti zmáčel v jeho oblíbené pálence snad všechny kovy v domácnosti a od Iryny si vypůjčil šití. Chtěl mít po ruce všechno, co by se mu mohlo hodit. Lia netušila, co dělá. Jen letmo ji informoval, že nebylo poškozené srdce a snad se mu podařilo zastavit krvácení. Sotva dívce zašil hrudník, měl se zase k odchodu, ale Lia ho zarazila: „Můj manžel to nebyl," vyhrkla. „A jestli někde řeknete opak, pak řeknu, že jste to byl Vy."

Hernandez se zdál být jejím výpadem zarmoucený, ale neprotestoval. Jen kývl: „Nemyslel jsem si, že to byl Váš manžel."

Chystal se odejít, ale Lia ho zarazila: „Počkejte. Bylo by dobré, kdybyste zůstal." Než muž stačil vyjádřit Lie vděčnost, zarazila jej: „Kvůli Stasi. Bude potřebovat dohled doktora."