Nechtěný dar (pt. 2)

80. Návrat domů (M)

Několik dnů se ve vězení neukázal. Mira ten první den stále doufala a noc pak proplakala. Při výslechu z ní opět nic nedostali. Ale v duchu si říkala, že se zítra přizná. Už měla dost jejich křiku. Na její duši toho bylo moc a zoufala si po tichu. Jenže pak svůj slib Jurimu dodržela. I když jí zbývala jen nepatrná naděje, že jej zase uvidí. Že to s ní nevzdal. To, když viděla uvadlou kytici, jí došlo, že ve vězení by stejně jako ta květina uvadla. Stačilo by jí pár dnů jistoty, že se odtamtud nemá jak dostat. Že ji čeká spousta nekonečných dnů ve tmě a chladu. Bez slunce na tváři a Juriho milých slůvek. Pátý den bez jeho návštěvy už nebyla schopná si po něm zoufat ani pláčem. Jen ležela a zírala na mříže před sebou. Když si pro ten večer přišli, myslela si, že jde opět k výslechu. Vyslýchali ji večer. A vždycky přitom opakovali, že musí spolupracovat, aby mohla jít už spát. Ale tentokrát ji nezavedli do výslechové místnosti. Vedli ji ven a její tvář po dlouhé době ovíval noční chladivý vítr. V Liiných šatech ihned začala mrznout. Bála se, že ji zavedou někam do temné uličky a tam popraví nebo znásilní. Ale oni ji namísto toho vysadili do kočáru a nechali ležet na podlaze, zatímco ji jeden strážce uvnitř hlídal. Pak se kočár rozjel neznámo kam. Když konečně zastavil a otevřeli se dvířka, vytáhli ji ven a ona si uvědomila, že vidí Juriho stavení. A on stál ve dveřích a jak spatřil, že se k němu podepíraná stráží blíží, rozběhl se k ní a pevně ji objal. „Miřičko moje. Už jsi doma. Jsi u mě, srdíčko."

Mira se neubránila slzám. Tohle bylo všechno, co od něj potřebovala slyšet.

„Neplakej, maličká," tišil ji a hladil ji po vlasech. „Dnes se prospíš doma." Vedl ji dovnitř, zatímco stráže zůstali přede dveřmi. Kuchyň byla stejně útulná, jak si ji pamatovala. Příjemně v ní hřál oheň. Jen nádobí nebylo umyté a zem byla zaprášená. Potřebovala zamést a setřít. Posadil ji na kanape a ona ulehla na bok a sledovala ho, jak staví vodu na čaj. „Děti jsou teď u rodičů," objasnil jí. „Zůstanou tam až do soudu."

Mira mlčela, jen si užívala teplo, světlo petrolejky a Juriho milý tón. „Za chvíli přijde Delgadová," řekl pak. „Přichystal jsem ti čistou košili. Pomůže ti se umýt." Položil vedle ní čaj a došel do komůrky, odkud jí přinesl panenku. Mira ji k sobě přitiskla a dojatě se na něj usmála.

„Dám jí trochu alkoholu, aby tě s ním ošetřila." Vyhrnul jí opatrně rukáv a ona pozorovala, jak si zamyšleně prohlíží od pout sedřenou kůži. „Můžu dostat prosím něco k jídlu?" špitla.

Juri kývl a ona si všimla, že mu po tváři tečou slzy. Rychlým krokem přešel k plotně a nalil jí žběračku polévky. Pak ji podložil polštářem a pomalu ji krmil. Snědla asi polovinu porce, když se ozvalo zaklepání a Juri šel otevřít Lie. „Jsem rád, že jsi mě v tom nenechala," zaslechla ho říkat.

„Vím, že nemáš moc na výběr," uslyšela Liin hlas, ale vzápětí se ozval ještě třetí hlas. Byl to pan Delgado. „Doufám, že nevadí, že jsem přišel. Přespím klidně tady dole na zemi. Ale nechtěl jsem tu Liu nechávat samotnou. Strážím moc nevěřím."

„Nedivím se ti," pousmál se Juri a pozval je dál. Když Mira uviděla Azmariňana, přilákalo to k ní čerstvě probuzené vzpomínky. Přisunula se ke zdi a roztřásla se.

„Je celá otřesená. Přivedli ji před chvilkou," objasnil jim Juri. Sedl si k Miře, položil jí ruku na tvář a ona se pod jeho dotykem zklidnila.

„Už jsi jí to řekl?" zeptala se Lia.

Juri zakroutil hlavou a Mira si všimla, že zrudl rozpaky.

„Ale řeknu jí to. Jen jsem chtěl, aby měla na chvíli radost."

„O... Oni mě popraví?" vyhrkla Mira vyděšeně.

„Ne, Miřičko," řekl Juri. „Jen se utiš, má maličká." Vzal ji do náručí a pohupoval se s ní jako s dítětem. Musela příšerně páchnout, ale jemu to nevadilo. Pak od ní odstoupil a převzal si od Lii jakýsi balíček. Rozdělal pytlovinu a vytáhl rudé šaty.

„Kaťa je upravila tak, aby seděly Miřiným rozměrům," slyšela říkat Liu a došlo jí, že to jsou gumenské svatební šaty. Zhrozeně se otočila na Jurimu. „Já se můžu vrátit do chudobince... Jestli mě neodsoudí..." vyhrkla a jako obvykle, když si nedovedla nejprve seřadit myšlenky, se na ni všichni udiveně zahleděli. „Jestli mě už nechceš mít na starosti..." špitla pak k Jurimu.

„Ty si myslíš, že tě chci provdat za někoho cizího?" zeptal se jí Juri, jako by to bylo absurdní, a ona nejistě přikývla.

„To bych neudělal," ujistil ji. „Ale taky jsem si nemyslel, že bych byl schopný svolit k tomu, co se ti teď chystám navrhnout." Usedl znovu k ní a chytil ji za ruku. „Jsem to já, Miro. To já tě prosím, aby ses za mě provdala."

Mira tu zradu nedovedla hned pochopit. Vstřebat. Vždyť Juri věděl, jaký strach má z manželství a především z manželských povinností. A navíc teď byla podezřelá z vraždy. Budoucnost mohla strávit za mřížemi. Pročpak by si ji za takových okolností chtěl vzít? Napadlo jí jen, že si s ní chce před tím ještě užít. Využít její tělo aspoň jedinkrát, než pro něj bude nedostupná. Ale v tom případě by všechno, co si o něm myslela byla lež. Už by se nikdy nedovedla podívat do očí žádnému muži s důvěrou. Se slzami v očích začala kroutit hlavou.

„Nerozkazuji ti. Je to tvoje svobodné rozhodnutí. Ale může ti to pomoct. Karamanov říkal, že s tebou budou jako s provdanou ženou jednat jinak. Budu moci být u výslechů a ty být do soudu tady. A mohla bys dostat nižší trest. A v případě tělesného trestu bych ho mohl jako tvůj manžel převzít na sebe."

Mira mlčela. Už to chápala. Ale bylo něco, o čem nehovořil. A co věděla, že by musela, aby se stala jeho ženou v očích Bohů podstoupit. Doufala, že by mohlo být jejich manželství jen na oko, ale pak Juri kývl k Eliasovi a poděkoval Lie, že cosi důležitého sdělí Miře za něj. S Eliasem pak vyšli do zahrady a zavřeli za sebou. Lia pohladila Miru po vlasech a lítostivě se na ni usmála: „Juri s tím nejdřív nechtěl souhlasit. Nechtěl o tom ani slyšet. Ale jemu na tobě záleží. Chce, abys měla rodinu. I kdyby tě odsoudili k létům ve vězení. On to s manželstvím bere vážně."

„Já mu ale nemůžu být ženou," vyhrkla Mira. „Nedovedu to."

Lia jako by věděla, kam tím míří. „Také jsem si dřív myslela, že to nedovedu. Ne tak, aby to nebolelo mojí duši. Někdy to nedovedu ještě stále. Ale Juri bude trpělivý. Jsem si tím jistá. Jen jednou si tím budeš muset projít, Miro. Chtěl, abych ti to řekla. Že to bude vyžadovat jen jednou."

„Zítra?" zeptala se vystrašeně Mira.

Lia přikývla. „Protože jsi obviněná z vraždy, budou u toho muset být svědci. Aby dosvědčili, že je sňatek platný. Někdo ze soudní rady. Už je to domluvené."