Nechtěný dar (pt. 2)

82. Svatební průvod (J)

 V noci se modlil. Zakryl si oči, tak to Gumeni při modlení dělávali, aby se jim mohl Bůh podívat do srdce. A ptal se, jestli je to, co činí správné. Ne se vším se Miře svěřil. Neřekl jí, že ji miluje. A také jí neřekl, že je odhodlaný přijmout její trest. Bylo to od něj sobecké. Byl živitel rodiny. Ale věřil, že se zády od karabáče pracovat zvládne. A taky stále doufal, že Miru zprostí viny. Vždyť opravdový vrah mohl chodit někde tam venku. Musel se najít. Někdo tu vraždu musel vidět. Jeho myšlenky k ránu přerušil Eliasův hlas. „Omlouvám se," mumlal. „Omlouvám se... Prosím, já už budu poslušný," opakoval, když dolů sešplhala Lia a začala ho budit: „To jsem já, miláčku. Jsi u mě. Už je dobře..."

Juri znal chvíle, kdy se tak choval Elias ke své ženě. Utěšoval ji, když se v dílně něčeho lekla. Ale nikdy nezažil, že by Elias sám projevoval před svou ženou slabost. Juri si nedovedl představit, že by se on sám tak choval. A také, že by se ho Mira snažila utišit. Nebylo to pro něj přirozené. A připadal si nepatřičně, že si vyslechl jejich rozhovor. Ale zároveň se taky přistihl, že žárlí. Protože by si přál mít vedle sebe ženu, které by se mohl svěřit. Jen netušil, že by Mira kdy mohla být taková. Znal ji příliš málo. Ale věděl, že není vražedkyně. Že je naivní a bezelstná. A taky, že i přes ty ošklivé věci, které musela vydržet, stále miluje život a je schopná chovat přátelské city k člověku.

Se svítáním to nevydržel a proplížil se kuchyní do podkroví. Delgadovi spali na kanapi pod žebříkem. Mira nahoře zhluboka oddychovala. Kudrnaté vlasy se jí zase leskly čistotou. Sedl si k ní a slabě ji pohladil po tváři. Byl si jistý, že tvrdě spí, ale ona otevřela oči.

„Nelekej se, Miro," promluvil na ni. „Chtěl jsem se jenom podívat, jestli jsi v pořádku."

Mira slabě přikývla, ale nic neřekla. Musela si všimnout, že věnec po Galině spálil.

„Poslyš, jestli řekneš, že si mě nechceš vzít, budu to respektovat. Ale jestli si mě vezmeš, bude to už napořád. Budeš tu mít domov. A až bude tohle všechno za námi. A já věřím, že už brzy, tak se můžeme vrátit k tomu, jaké to bylo dřív. Chtěla bys?"

Mira slabě přikývla a vypadala, že se dá znovu do pláče, ale pak se nadechla a ustála to.

„Dnešek pro nás bude pro oba těžký, Miro. Ale když budeš souhlasit, převezmu všechno, co budu moci, na sebe. Od tebe chci jen to, abys mě poslouchala a dělala, co ti řeknu. A když všechno vyjde... Tak po tobě budu vyžadovat to, co zopakuješ při slibu. A já ti slíbím to stejné. Ale už nebudu znovu vyžadovat to, co..." zadrhl se a zrudl rozpaky. „Už nebudu vyžadovat, abys se mnou ulehla."

Mira stiskla v rukou svou panenku a kývla. „Vezmu si tě. Maminka by nechtěla, abych žila v hanbě."

Juri se na Miru usmál: „Ty na sobě žádnou hanbu neneseš, Miřičko. Pro mě jsi stále čistá," řekl. „Takže ještě jednou... Dáváš mi svolení to dnes dovést do konce?"

Mira slabě přikývla a Juri vstal a než sešplhal dolů, ještě k ní zašeptal ujištění: „Zvládneme to, Miro."

Ráno k ní poslal Liu, aby ji pomohla se ustrojit. Matka pak přinesla věneček a občerstvení pro hosty. Přišly s ní i děti a otec. Juri věděl, že Nory z toho ještě nebude mít rozum. Ale vzal si stranou Hedviku, aby si s ní promluvil. Řekl jí, že Mira byla posledních deset dnů ve vězení a také za co. Rovněž však řekl, že je přesvědčený, že ona tomu muži neublížila. Nakonec dodal, že se Mirou nesnaží nahradit Hedvice matku. „Všechno bude tak, jako doteď. Jde mi jen o to se o Miru postarat. Snad to chápeš, holčičko moje."

Hedvika kývla: „Máš ji hodně rád, tati?"

Juri přikývl: „Mám dojem, že tenhle dům doplňuje. Jako by tu dřív někdo chyběl a teď..."

„Já ji mám taky ráda. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak je hodná. Ale mrzelo by mě, kdyby odešla."

Juri byl rád, že to jeho dcera tak vnímá. Když byl čas odejít a Mira sešla v červených svatebních šatech do světnice, vzal věneček a položil jí ho na hlavu. Všechen dosavadní rozhovor rodiny a přátel v místnosti ustal. Mira k němu vzhlédla a on se na ni usmál. Kučeravé vlasy jí Lia zapletla, ale přesto jí uvolněný pramínek sahal do očí. Juri jej odhrnul Miře za ucho. „Jsi krásná nevěsta," promluvil k ní. Byla to pravda. Moc jí to slušelo. V tu chvíli si všiml, že chce jeho matka něco říct. Nejspíš nějakou radu do manželství. Nebo pohrůžku Miře, aby jejího syna nezklamala. Ale než tak stačila učinit, Mira vpadla Jurimu do náručí a on ji objal. „Budu mít ženu, která mě má ráda. A kterou mám rád já. To je víc, než může říct většina mužů."

Do Dómu vyrazili v malém průvodu. Nejprve on se svou matkou. Poté Mira s Dahliou a za nimi zbytek rodiny a pár přátel z dílny. Průvod uzavírali stráže, kteří přes noc hlídali dům. V Dómu už na ně čekali i dva panáci s parukami, kteří byli nejspíše ze soudní poroty. Už nebylo kam utéct. Věděl, že kdyby jeden z nich nesouhlasil se sňatkem, hned by si Miru odvedli. Vzal ji proto za ruku a postavil se naproti ní u oblouku. „Jen poslouchej Patriarchu, Miřičko," rozkázal jí.

Patriarcha promluvil nejprve k Jurimu: „Ptám se tě Juraji, zda si bereš tuto ženu za svou zákonitou manželku. Budeš ji živit, šatit a ochraňovat do konce tohoto života?"

Juri se na Miru zahleděl. Chtěl to. Tak moc ji chtěl nazývat svou ženou. Měla všechno, čeho si na lidech vážil. A taky byla moc půvabná. Tak nějak neotřele, svěže a neupraveně. Ale jemu připadala dočista nádherná. „Ano," přikývl a Mira se v tu chvíli v rozpacích začervenala.

„A ty, Miro? Budeš Jurajovi poslušnou a poddajnou ženou? Dáš mu teplo rodinného krbu a svou věrnost?"

Teď k němu vzhlédla. Vystrašeně a rozklepaně. Ale Juri jí nemohl dovolit s tím teď přestat, chytil ji za ruku a usmál se na ni. A ona vykoktala: „A... A... Ano." Pak jim patriarcha svázal ruce a prohlásil je mužem a ženou. Sotva tak však učinil, Mira od něj ustoupila směrem k Dahlii a ta chytila její dlaň. „Jen dýchej," slyšel jí šeptat.

Na odpoledne přichystali pro hosty občerstvení. Taky se tancovalo. Ale Mira celou dobu jen seděla zaraženě na lavici a vedle ní jako dravá šelma vyčkávala Dahlia a odradila kohokoli, kdo by se k ní chtěl odvážit promluvit. Mira tentokrát nejedla, ale když jí to Juri vytkl, uždibla si kousek kůrky od koláče. Sám přemýšlel, jak rozdílná je tahle svatba od svatby s Galinou. Tenkrát byli šťastní. Tančili až do rána. Její panenství si vzal po tichu v soukromí. Trochu plakala. Ale brala to nejspíš jako každá jiná gumenská žena. Že to muselo být, aby byla jeho. Ani ji nijak zvlášť neutěšoval. Byl opilý a usnul. A když se ráno probudil, ona už byla na nohou a chystala snídani. A pokaždé mu při tom šeptala tiše se zarudlými líčky, že ho miluje a sem tam tiše vzdychla. Teď přemýšlel, jestli to nedělala, aby on měl radost, že se jí to líbí. Mira mu tuhle službu večer neprokáže, tím si byl jist. K večeru, když Dahliu s Eliasem vyzvedl Anton, si k Miře konečně mohl sám přisednout. „Už to bude brzy za námi, srdíčko," pošeptal k ní. Mira k němu vzhlédla a on si všiml, že pláče. Ale před hosty to nemohl dopustit. Tím by Mira před jeho rodinou a přáteli vypadala jako nevděčná nevěsta. Otřel jí slzy do rukávu. „Slzy si nech na potom, Miřičko. Maminka se na nás dívá," ukázal ke své matce. Pak se k ní sklonil a políbil ji na tvář. Ale byla to jen záminka, aby jí mohl do ucha zašeptat: „Pokusím se být rychlý, abych ti příliš neublížil."

Mira na to nic neřekla, ale podle toho, jak nepřítomně hleděla před sebe, pochopil, že mu rozuměla. Už nebylo úniku. Musel ji pojmout za manželku i v posteli.