Nechtěný dar (pt. 2)

123. Útěk ze Severopolu (P)

 Když předal Lie Olzinu zprávu, zatvářila se najednou přítomně. Její oči už nebyly tak zastřené. „Řekni jí, že jí nic nevyčítám," promluvila na něj, a pak zase nabyla toho mlžného pohledu.

Paskal od té doby vyprávěl Lie pravidelně. Chodíval za ní často poté, co od ní Chakarov odešel. Nebylo to těžké. Chodíval několikrát denně. A jak utíkal čas, jeho návštěvy se zdály být agresivnější. Obtěžovaly ho Liiny prosby, takže ji začal tlouct. Nejdřív měla jen pár modřin. Pak už jí však zmaloval celý obličej, takže jí jedno oko napuchlo tak, že na něj neviděla. Taky měla kvůli té kovové trubičce, kterou jí strkali do krku, potíže mluvit, protože jí napuchl krk. Paskalovi došlo, že i když jí drží při životě, tak ona už opravdu odcházela. Když jí Chakarov skopal kovovými podrážkami, Paskal se už neudržel a šel prosit otce, aby zakročil.

„Vždyť on ji brzy zabije."

Na to se otec ušklíbl: „Jsi měkký, Paskale. Ženským se musí do hlavy vtlouct aspoň troška zdravýho rozumu. Dahlii neublíží, když si ji Chakarov pěkně tvrdě vycvičí." Dál vypadal, že se s ním už nebude bavit, než ho ještě napadlo, jak tu měkkost odstranit: „Neměl bys za ní tak často chodit. Taky bych mohl s Chakarovem dohodnout, ať tě k ní nepouští. Mohla by ty svoje pochybné mravy přenést i na tebe." Paskal pochopil, že to byl nejen nápad, ale i výhrůžka, co se stane, když ho s tím bude otravovat. Sklesle se vracel chodbou před Dahliiny dveře, když ho znovu zastavila Olga a opět s ním chtěla mluvit o samotě.

„Slyšela jsem Vás, jak mluvíte s otcem," řekla mu.

„Bylo to ode mě pošetilé, já vím."

„Ne, bylo to statečné," usmála se na něj. „I já bych Lie ráda nějak pomohla. Ničím mě, že tolik trpí. Dřív jsem si myslela, že si jen vymýšlela, když říkala, že Todor Chakarov byl ďábel. Ale poté, co vím, co s ní dělá Grigor..." chvíli hleděla do prázdna a pohledem mu připomínala svou mladší sestru, než se jí najednou v očích zablýsklo: „Pokusím se pro ni sehnat jed."

„To je ale hřích," vyhrkl.

„Osvobodit takovou krásnou duši od utrpení je naopak dobrý skutek," odvětila. „Ale jestli se mnou nesouhlasíte, pak o tom už hovořit nebudeme. Já mám rodinu, kterou musím chránit. A kterým by se vedlo špatně, kdyby se otec dozvěděl, o čem jsem s Vámi mluvila."

„Buďte bez obav," řekl jí na to Paskal. „Budu mlčet."

Pokoušel se znít klidně a rozvážně, ale představa, že bude muset sestřičku sprovodit ze světa v něm zasela takovou hrůzu, že ještě ten večer vyrazil namísto toho, aby šel za ní, do hospody, aby se opil.

Když už si myslel, že o Dahlii skutečně přijde, slyšel o ní v hospodě tiše hovořit skupinku mužů. Nemluvili o Dahlii, ale o Lie, a tím si byl jistý, že jde skutečně o jeho sestru.

„Dům je dobře hlídaný," slyšel říkat jednoho.

„A co kdybychom zaútočili v noci. Když budeme všichni..."

„Tak nás půlku zmasakrují. Takhle na to nemůžeme jít..."

„A co Olga," zaznělo jméno i prostřední sestry.

„Nevěřím jí," ozval se jeden ze starších mužů. „Ve Stakarinu se nechovala zrovna uctivě."

„Kdybychom uplatili některou služebnou, třeba by nám řekla, kterým oknem se k ní může někdo z nás vyšplhat."

„A co když bude zraněná? Jak se s ní asi slaníme?"
„A co jít dovnitř v převlečení za stráže nebo za služebnictvo?

„To není špatný nápad."