Nechtěný dar (pt. 2)

183. Miřina dcera (E)

 Když se po pár dnech volna zase vypravil na cvičiště, v hlavě měl nepořádek. Chtěl udělat správnou věc. Ale udělat správnou věc by pro něj mohlo znamenat trest. Za to, že si nevážil Anatolyho nabídky. Nebyl schopný vycvičit pár nedisciplinovaných Gumenů, kteří jistojistě opustí tu skupinku, které Anatoly říkal Stakarinská armáda, až se dozvědí, že i přes jejich protesty přijal Azmariňana. Jenže Inessa si zasloužila poklidný přístav, i když ho nalezla u muže, který i v Eliasovi vzbuzoval hrůzu a odpor.

A tak to udělal. Riskoval a přivedl Andrease mezi ostatní. A jak tušil, všichni začali odhazovat meče na hromádku a odcházet. Damyan si vůči Eliasovi navíc neodpustil jakousi vulgární nadávku, kterou Elias už slyšel říkat i Antona. Zatímco muži odcházeli, na prázdné nádvoří vběhl Anatoly. Zmatený a rozčílený, jak Elias předpokládal. „Co se to tu sakra děje?"

„Šli domů. Nemůžu je tu držet. Není branná povinnost."

„Jen tak? Nebo to má něco společného s ním?" kývl k Andreasovi.

„Možná," pokrčil rameny Elias a sám začal sklízet zbraně. „Hádám, že trénink dnes skončil."

„Nemusím ti snad připomínat, za jakých podmínek tu jsi."

„Ne, to nemusíš," odvětil Elias.

„A stejně jsi ochotný riskovat, že půjdu a tvoje omilostnění zničím."

„Jestli dovedeš žít s tím, že jsi dal jistotu mé rodině. Mé ženě a dětem. A pak jim ji vzal..."

Nesl zbraně do zbrojnice, když se za ním Anatoly rozběhl: „Já to takhle nechtěl. Doufal jsem, že to pro tebe bude dobrá zpráva. A že mě poslechneš, když ti řeknu, ať si ho nevybíráš."

„Tak to se omlouvám, že nejsem poslušnej voják. Za ta léta vraždění v armádě toho mám už... plný zuby," konec dořekl azmarinsky. Odhodil zbraně na hromadu a vracel se pro svoje věci.

„Ty víš, za co všechno ti dlužím," volal na něj Anatoly.

„Vypadá to jako by sis myslel, že ti spíš dlužím já."

„Snaž se mě pochopit," ztišil Anatoly hlas. „Netušil jsem, jak těžký v tomhle městě bude vycházet vstříc Azmariňanům. Kolik Gumenů, kteří více méně neskrytě nenávidí Azmariňany, tu žije. Každý můj krok správným směrem vyžaduje nějaký ústupek."

„Mám k tobě cítit lítost?" vyhrkl rozčíleně Elias. „Já? Po tom, co všechno se v tomhle městě už stalo mojí rodině?"

„Ne. Jen chci, aby sis uvědomil, že i já jsem jenom člověk. Snažím se tu všem zavděčit a přitom uchránit Gabiju a naše nenarozené děťátko."

Elias se až teď zarazil: „Víš, kdybys přišel a řekl, že potřebuješ mojí pomoc. Jako přítel. Tak bych ti pomohl. Nechal bych se přesvědčit, kdybys mi vysvětlil, v jakém je město nebezpečí. Ale ty jsi přišel s výměnným obchodem. Moje svoboda za moje vojenské schopnosti."

Anatoly chtěl něco zkroušeně odpovědět, když viděli, jak k nim běží Paskal. „Co se děje? Něco s Liou?" vyhrkl hned Elias.

„S Aurim. Pořezal se o kosu. Už se za ním vypravil ten azmarinskej doktor. Ale Iryna mě poslala, že bys u toho měl bejt."

Elias přikývl a chtěl běžet s ním, když na něj Anatoly mávl: „Vezmeme to kočárem. Bude to rychlejší."

Vzápětí už vjížděli na statek. Elias seskočil z kočáru ještě za jízdy a pospíchal domů. Lia seděla se synkem v kuchyni a Iryna klečela u něj a tiskla mu zaškrcenou ruku, zatímco mu Dario sešíval dlaň. „Co se stalo?" tázal se Elias Lii. V obličeji byla celá pobledlá a trvalo chvíli, než mu odpověděla. „Paskal sekal trávu a nevšiml si, že z ní Auri vybírá bylinky na sušení."