Nechtěný dar (pt. 2)

43. Telátko (E)

Skutečně mu Iryna přinesla plný talíř. Lia ho začala krmit a on hladově jedl. Měl dojem, že se mu to všechno jenom zdá. Přeci na něj najednou nemohli být tak moc hodní. Ale když se další den probudil před dvanáctou, nikdo ho nebudil do práce a Lia byla vedle něj a pletla, došlo mu, že je to skutečnost.

„Jak ses vyspal, lásko?" zeptala se ho.

„Neměl jsem dnes žádné noční můry," opáčil jí.

„To jsem ráda," řekla na to. „Iryna ti upekla štrůdl. Můžu ti přinést snídani do postele, jestli chceš."

Elias vděčně přitakal a vzápětí mu na nočním stolku přistál štrůdl a voňavá káva. Dojalo ho to a musel si otřít slzy. „Mám dojem, že stále ještě spím," svěřil se jí. „A zdá se mi moc pěkný sen."

„Kdepak, miláčku. Jsi vzhůru. Ale až si budeš chtít zase zdřímnout, můžeš se přitulit ke mně."

„Opravdu chceš být se mnou?" dotázal se jí.

„Opravdu," odpověděla. „A dnes ti to dokážu." V očích se jí šibalsky zablýsklo. Když se najedl, ulehla k němu, ale pak ho probudilo, jak se obléká a upravuje. Do vlasů si dala šáteček od něj.

„Kam chceš jít?" dotázal. „Nikam. Ale budeme mít návštěvu, takže se oblečeš i ty," hodila po něm košili a kalhoty.

„Kieran?" hádal.

„Kdepak. Někdo, kdo mi pomůže ti dokázat, jak moc tě miluju," pronesla tajnůstkářsky a pomohla mu do oblečení. I Iryna byla upravená, ale stejně jako Elias netušila, kdo přijde.

A pak se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř v doprovodu dvou strážných vešel Anatoly. Už neměl uniformu, ale podivné gumenské zdobené hadry. „Dlouho jsme se neviděli. Jsem rád, že už vypadáš líp," pronesl k Eliasovi.

Elias jen přitakal a pokusil se o slabý úsměv.

„Půjdeme vedle?" zeptal se Anatoly, jako by bylo úplně normální, že tři cizí muži přijdou do domu a jdou rovnou do ložnice. Iryna s Eliasem je udiveně následovali.

„Bude to takhle," spustil Anatoly. „My počkáme tady v pokoji. Další dva muže mám venku. Až přijde, stačí, když z něj dostaneš přiznání. Kdyby ti chtěl ublížit, hned zakročíme."

„Kdo má přijít?" divil se Elias a Lia k němu natáhla ruku: „Neboj se. Všechno se dozvíš." Pak se otočila na Anatolyho: „Děkuju, že mi věříš."

„Jste moji přátelé, Lio. Rád to pro tebe udělám."

Pak se ozvalo zaklepání a všichni stichli. Lia se v zrcadle upravila a nechala pootevřené dveře, když šla sama otevřít.

„Dostal jsem tvůj vzkaz," ozval se pak Stefanův hlas. „Nevzala sis šáteček ode mě," poznamenal.

„Já s tebou neulehnu," slyšel jí odpovídat Elias.

„Před tím Azmariňanem jsi určitě takový caviky nedělala," poznamenal.

„Nezapomeň, že máme dohodu, Dahlio."

„Zneužil jsi chvíle, kdy jsem byla zranitelná. Ale teď už se tě nebojím."

„Ale měla bys. Víš, co jsme si řekli. Nechtěj po mě, abych si našel toho tvýho malýho spratka. A teď se svlíkej. A žádný vykrucování," zabouchl za sebou dveře.

„Ne," opakovala Dahlia. „Nebudu nevěrná svému muži."

„Nevěrná..." zopakoval po ní. „Jsi jenom malá špinavá děvka, co dá každýmu. Tak proč mě ne?"