Nechtěný dar (pt. 2)

73. Mira a Lia (M)

Lie Delgadové zpočátku nevěřila. Přišlo jí podivné, že by jí někdo prokázal takové dobrodiní. Ale těch pár konverzací s ní ji přesvědčilo, že se od ní nemá čeho obávat. Proto se Juriho při snídani dotázala: „Mohla bych jít občas za paní Delgadovou?"

Juri ještě stále rozespalý přikývl: „Ale o sobotě. To nemáš tolik práce. A navíc tě tam můžu doprovodit a vyzvednout."

Mira na to jen vděčně přikývla. Když šla Liu Delgadovou navštívit poprvé, bála se, že jim naruší plány. Že na ní budou hledět jako na nezvaného hosta. Ale ona jí naservírovala čaj a k tomu jablečný závin. Mira měla na chvíli nutkání si jej sbalit do kapsy a stejně jako ten koláč před pár dny doma pomalu žužlat po kouskách. Ale Lia ji chytila za ruku a řekla: „Jen si dej na čas. Když budeš chtít, ještě ti přinesu. Rozumím ti. Někdy, když mi Elias přinesl něco sladkého, jsem se z té chuti dala do pláče."

„A já si říkala, že jsem kvůli tomu divná," úlevně uklouzlo Miře, když do kuchyně zrovna vstupoval z ložnice Elias. „Dobré ráno. Půjdeme se s Aurim vedle učit číst," objasnil Lie.

Ta se k němu otočila a kývla: „S Mirou jsme si zrovna povídali o tom, jak úžasné je jíst zase sladké jídlo."

Mira měla pocit, že by Lia neměla takhle mluvit před manželem. Vždyť si pomyslí, že je hloupá, když se zabývá takovými hloupostmi, ale on se zarazil, chvíli si hleděl se svou ženou do očí a řekl: „Na chuť té rozvařené břečky z Lightmondu se nedá zapomenout. Ale to naštěstí ani na Iryniny moučníky," usmál se a zmizel.

Mira se nechápavě zahleděla na Liu. „Tvůj manžel to taky ochutnal."

„Můj manžel jedl ty patoky snad déle než já. Trval na tom, že já potřebuji po všem tom bití nabrat sílu."

Miru to dojalo. Na chvíli přemýšlela, jestli by Juri, kdyby se ocitli ve stejné situaci, udělal to samé pro ni. Po chvíli tu myšlenku však zaplašila. Pro Juriho neměl její život větší váhu než ten její. Asi by jí ani nekoupil zimní kabát, kdyby věděl, že by už pak nezůstalo na ten jeho. Vždyť ona byla jenom hloupoučká Mira, které se ujal, aby se mu postarala o děti.

„Tak to se do tebe musel hodně zamilovat," řekla trochu závistivě a zkroušeně.

„Kdepak. Má jen soucitné srdce," odvětila. „Láska k nám přišla postupně."

„Myslíš, že se to může stát i mě?" vyhrkla Mira a Lia se na ní zvídavě zahleděla: „Myslíš si na pana Garazova?"

Mira stydlivě přikývla: „Já se u něj cítím moc pěkně. Ale vím, že se mu nelíbím. I když mi to neřekne..." Uprostřed věty se zarazila. „Odpusť. Vím, že bych neměla být nevděčná."

„Vždyť nejsi nevděčná," tišila ji ihned Lia. „Láska si nevybírá. Myslíš, že já bych se dobrovolně zamilovala do svého věznitele?"

Když nad tím tak Mira přemýšlela, nezbývalo jí, než dát Lie za pravdu. „Ale Juri se to od tebe nesmí dozvědět. Prosím. Propadla bych se hanbou, kdyby to věděl."

„Neboj," řekla na to Lia. „Ode mě se nic nedozví."

Když se Mira vracela domů, připadala si tak nějak lehčí. Oproštěná od vlastních myšlenek.

„Tak co?" vyptával se jí Juri. „Jak sis užila návštěvu."

„Moc ti za ni děkuji," řekla mu Mira dojatě. „Lia je moc milá. A taky mi nabídla jablečný závin."

Tak bys jí někdy mohla zase ty pohostit u nás," navrhl jí Juri.

„Opravdu?" vyhrkla Mira nadšeně. A nechala Juriho vyřídit po panu Delgadovi pozvání. Nečekala, že by na něj Lia tak rychle zareagovala. A když přijala, byla celá nervózní, co jí všechno sdělí a ukáže. Naprosto jí pohltila radost z toho, že má něco jako kamarádku. Nějakou ženu, s kterou může sdílet své radosti i starosti. Jen čas nebyl příliš vhodný, protože se naklonil další měsíc a Mira začala noc před smluvenou schůzkou krvácet.

Všimla si toho až ráno. Juri měl ten den jít do práce a už vyčkával, až ona vstane a půjde se převléct, aby se i on mohl ustrojit. Ale prostěradlo i košili měla celou od krve. Do očí se jí z představy, že to uvidí, nahrnuly slzy. Uléhala vedle něj. A byla žena. A tak moc chtěla, aby o ní stál. Ale zároveň ji všechno tělesné k smrti děsilo. Kdyby láska zahrnovala jen náklonost a slabá obětí, pomýšlela by i na to, že by se chtěla stát jeho ženou.

„Juri..." zašeptala k němu.

„Já se nedívám," odvětil.

„Já vím. Ale já bych potřebovala, abys vstal první. A... A..."

„Co?" nechápal Juri a otočil se na ní. Mira si tiskla peřinu až ke krku.

„D...D...Další měsíc," vykoktala. On nejprve znovu vyhrkl: „Cože?" A pak v jeho tváři rozeznala pochopení. „Utíkej dolů a převleč se. Dám vařit hrnec s horkou vodou. Všechno, co je od krve, rychle vypereš."

Mira kývla a ve strachu, že bude krev i na zemi rychle sbíhala dolů. Když se převlékla a opláchla, Juri už ohříval hrnec s horkou vodou a chystal snídani. „Zastavím se za Delgadovou a řeknu jí, že to dnes rušíš."

„Ale..." vyhrkla Mira.

Juriho její odmlouvání překvapilo: „Myslel jsem, že se chceš dnes šetřit."

„Však my si jen sedneme. Prosím, Juri."

„Tak dobře. Svolil pak. Ale Hedvika ti pomůže s vařením. A ty budeš odpočívat," zahleděl se na její pohublou pobledlou maličkost. Pak k ní přistoupil a pohladil ji po tváři. Miře ten dotyk tentokrát nebyl příjemný. Měla dojem, že jej způsobila ta věc, která se jí děje a která ji činí ženou. A že on se jí teď dotýká jako muž, který si uvědomuje její ženskost. A to ji děsilo.

„Ještě ti dám na divan peřinu," zahlásil pak.

Když po snídani odešel, Mira se sama pustila do oběda. Chtěla mít navařeno brzy, a taky chtěla mít klid a být sama. Hedvika si aspoň mohla přispat. Když přišla Lia společně s Irynou a holčičkami, měla už navařeno. Oběma naservírovala nejprve kořeněnou zeleninovou směs s chlebovými plackami. Juri ji měl moc rád. Bylo to první jídlo, které mu vařila. A i Lie očividně chutnala.

„Je to pro nás zase něco nového, ale až začneme pěstovat na políčku u našeho nového domku zeleninu, asi nás to s Irynou budeš muset naučit. Je to výborné," pochvalovala si.

A Mira jí samou radostí začala rovnou odříkávat recept. Pak také švitořila o domě. Že se jí moc líbí prosvětlená kuchyň a vzor na závěsech. A také pěkně bytelné nádobí. Dokonce ji napadlo se pochlubit panenkou od Juriho, ale pak se zarazila. Přišlo jí to až příliš dětinské. Následně návštěvu provedla po zahradě. Představila všechna zvířata a každý keř. A Lia se kupodivu zdála být nadšená stejně jako ona. Bylinky ze záhonku mnula v rukách a čichala k nim, kozu krmila z dlaně a pochvalovala posezení pod přístřeškem.

Když pak odešly, Mira pocítila, jak unavené a rozbolavělé má tělo. Chtěla si jen na chvíli odpočinout pod peřinou na kanapi, ale brzy jí přemohl spánek, ze kterého ji probudil až Juriho hlas. „Vstávej, Miro," slyšela ho říkat a otevřela oči. Juri seděl na kousku matrace a usmíval se na ni.

„Jak dlouho jsem spala?" zajímala se hned.

„Asi tři hodiny," odpověděla jí Hedvika a Juri vstal a podal jí papírový sáček: „Koupil jsem nám na trhu každému pár pečených kaštanů. Tyhle jsou pro tebe." A Miře najednou došlo, že to udělal pro ni. Aby jí zlepšil den. Vložila nasládlou pochutinu do úst a blaženě zavřela oči.