Nechtěný dar (pt. 2)

42. Nevyháněj mě odsud (D)

Stefan za ní následující den nepřišel, zato Iryna jí dávala najevo svou zlobu. Na všechno jí odsekávala. Nic jí nepodala, nenandala jí jídlo, nemluvila na ni. Až po dvou dnech jí řekla: „Nikdy bych si nemyslela, že se v tobě tak spletu. Chudák Elias. Sotva ví, čí je. A ty mu ještě provedeš tohle."

„Já to tak nechtěla," bránila se.

„Ale stalo se..." ušklíbla se Iryna. „Aspoň k němu buď upřímná. Vždyť ten hoch takhle dočista sejde. Vůbec bych se nedivila, kdyby se z tebe a z toho Antonova kibicování úplně zbláznil. Předevčírem mě dokonce oslovil paní. Ne paní Dimitrová, ale paní."

Lia v tu chvíli stekla z očí slza. Takhle nemohla dál. Začala se strojit a do vlasů si zapletla Eliasův šátek.

„Chceš jít zase za ním?" vyhrkla Iryna.

„Ne," odpověděla. „Jdu konečně bojovat za svého muže."

Když se vracela zpátky domů, už se blížilo poledne. Za sebou měla dvě posezení nad čajem. Jedno v azmarinském příbytku, druhé v bohatě zdobeném gumenském domě. Anton ještě doma nebyl, zato Iryna ji přivítala tichem.

Po pár minutách se dostavil Anton, který přivedl Auriho ze školy. Tiše se usadil k obědu a Lia se usadila naproti němu. „Zítra zůstane Elias doma," oznámila mu.

„Proč?" zeptal se jí udiveně.

„Protože se potřebuje uzdravit."

„Nevšiml jsem si, že by byl nemocný."

„Nemůžeš mu takhle ubližovat," řekla.

„Tak já mu ubližuju? Tím, že chci, aby se zase vrátil k normálnímu životu?"

„Ubližuješ mu tím, jak mu rozkazuješ. A já ti to už nedovolím!"

„Žiješ pod mojí střechou... Jíš moje jídlo..."

„Dnes jsem mluvila s Verity. Můžeme bydlet u ní. I s dvojčaty a Aurim. Za to, že jí budu posluhovat."

„A ty bys k ní šla? Vždyť ta Azmariňanka tě nemůže vystát. Má tě za zvíře."

„A ty se tak chováš k Eliasovi."

„Já se jen snažím, aby se naučil poslouchat."

„Tak to se ti to daří dokonale. Předevčírem oslovil Irynu paní. Přišli jsme sem hledat svobodu. Ale tohle není svoboda. Ne pro něj. Nikdy ti nepřestanu být vděčná za to, co jsi pro nás oba udělal, ale já chci, aby se mi vrátil zpět můj Elias. A takhle mi ho už navždycky vezmeš."

Anton na ni chvíli mlčky hleděl a pak k jejímu údivu řekl: „Myslíš, že mi pohled na něj neláme srdce? Já se prostě jenom snažím, aby se mě poslouchal. Kdyby to udělal naposledy, nikdy by ho ti zkurvysynové neunesli."

„Kdyby ses k němu nechoval jako k poslednímu sluhovi, nikdy by ho nenapadlo odejít. On si tu nepřipadal vítaný."

„Tebe přivazoval k posteli, ale sám nedovede snést trochu nepohodlí."

„Trochu nepohodlí? Od té doby, co jsme tady, jen trpí. Přesto si před tebou nikdy nestěžoval. Protože chce, abys na něj byl pyšný. On k tobě vzhlížel!" z očí jí začaly téct slzy. „Jeho vlastní otec se o něj nikdy nestaral. Zajímalo ho jen to, jak umí bojovat. Jeho matka zemřela, když byl ještě maličký. Přesto dovede cítit lásku a vinu za to, co mi provedl. Tady si myslel, že našel novou rodinu. Že tu bude moci začít s čistým štítem. Ale ty v něm pořád vidíš v prvé řadě Azmariňana. Možná i v naší holčičce budeš jednou vidět jenom její barvu pleti. A to já nemůžu dopustit. Moje rodina nemůže žít v přesvědčení, že jsou méněcenní."

Vstala od stolu a chtěla jít do pokojíčku zkontrolovat Auriho, když ji Anton zastavil: „Večer si o tom ještě promluvíme, dobře?"

Lia přikývla.

Když večer přivedl Eliase, Iryna s Liou je už nervózně vyčkávali. Auri byl zmožený ze školy a spal. Zato Lia byla jako na trní. Iryna jí po Antonově odchodu řekla, že se konečně zachovala správně.

Tentokrát Elias vypadal jen příšerně unavený, ale netřásl se. Jeho zrak od vchodu putoval k ní, jako by potřeboval ujištění, že je ještě tady s ním. Iryna šla nandávat polévku, ale Anton ji zarazil: „Najíme se později. Teď si sedneme a promluvíme si." Na to Elias zamířil do ložnice. „I ty, kluku," zavolal na něj.

„Prosím nevyháněj mě odsud. Já se polepším. Dnes už jsem to zvládl," spustil Elias s hrůzou v očích.

Lia k němu okamžitě vykročila a chytila ho za ruku: „Neboj se, miláčku. Jen se pojď posadit." A on ji nervózně následoval. Lia ho schválně nechala usednout prvního, aby mu zahradila cestu do ložnice.

„Vlastně se ti chci omluvit, kluku. Za to, jak přísný jsem k tobě byl. Byl jsem naštvaný, že jsi mě neposlechl a odešel z domu. Ale došlo mi, že jsem byl spíš naštvaný na sebe, protože jsem tušil, že jsi chtěl odejít kvůli mně. Měl jsem dojem, že bys mi měl být víc vděčný. Ale nedošlo mi, že současně stavím tvůj původ nad to, co jsme spolu zažili. A taky bych chtěl říct, že mi na tobě moc záleží. A že jsem ti nikdy neměl vyhrožovat, že tě odsud vyhodím, i když jsem to nemyslel vážně. A pokud se mi chceš svěřit s tím, jak se cítíš, tak budu poslouchat."

„Já... já..." uniklo Eliasovi z úst a pak mu začaly z očí stékat slzy. „Omlouvám se," řekl automaticky a začal je otírat do rukávu. „Já vím, že se chovám jako zbabělec. A je mi líto, že se mi nedaří s tím přestat."

„Znásilňovali tě, kluku?" zeptal se ho napřímo Anton.

Elias přitakal a dal se do ještě většího pláče. „Já vím, že jsem Lie moc ublížil. Vím, že mě doopravdy nemůže milovat."

„Ale co to povídáš, broučku," oslovila ho Dahlia. Lámalo jí srdce, co se mu honilo hlavou.

„Jsem zrůda. Vím, že mě doopravdy nemůžeš milovat. Prováděl jsem ti strašně špatné věci."

„Nevěděl jsi, že jsem jako ty. Učili tě mě nenávidět."

„Dovolíš mi aspoň vídat děti? Až se vdáš za Stefana?" dotázal se jí vážně.

„Já mám jediného muže, a tím jsi ty. A ty jsi jediný muž, kterého miluji. Slibuji ti, že už za ním nepůjdu, lásko."

„Ještě s něčím by ses nám chtěl svěřit, abychom lépe pochopili, jak se cítíš?" zeptal se k jejímu údivu znovu Anton. „Za pár týdnů bude soud. Můžeme se to dozvědět i odtamtud."

„Prosím nechoďte tam," vyhrkl Elias. „Já se strašně stydím."

„Tak dobře, kluku. Nepůjdeme tam. Ale chci to slyšet od tebe."

Na to Elias pomalu spustil: „Oni mi pořád opakovali, že jsem tohle prováděl Lie. A taky mi říkali, že jsem Azmarinský prase. Chtěli, abych... chrochtal. A nenechali mě spát. Když jsem usnul, tak mě skopali. A já..." dal se znovu do pláče. „Jsem zase strašně unavený."

„Dávali ti něco k jídlu?" zeptala se Iryna a on zakroutil hlavou. „Omlouvám se. Já vím, že se za mě musíte stydět."

„Kdepak," řekl na to Anton, a když k němu Elias vzhlédl, pronesl: „Jsem na tebe moc pyšnej, synku."

Elias si otřel oči: „Já... já... nevím, co na to říct."

„Nemusíš na to nic říkat. Dnes se pořádně najíš a vyspíš a zítra začneme od znova. Žádná práce. Zůstaneš doma a budeš odpočívat."

Na to Lia vstala, aby mohl vstát, ale jen co se Elias postavil, protočily se mu panenky a omdlel.

„Eliasi!" vyhrkla zděšeně.

„Odneseme ho na postel," navrhla ihned Iryna a společně mu podložili nohy polštářem. Pak Iryna běžela pro studený obklad. Elias se však už začal probírat. „Kolik jsi měl dnes jídla, synku?" ptala se ho Iryna, která mu obklad přitiskla na čelo.

„Půl krajíce chleba," odpověděl v mrákotách. „Já jsem se bál, že když si vezmu moc, že budu bez večeře."

Lia vzhlédla k Antonovi, který to všechno způsobil. „Tak to vidíš," řekla a pak se sklonila zase k Eliasovi. „Neboj lásko. Dostaneš plný talíř polévky."