Nechtěný dar (pt. 2)

74. Srdíčko (J)

Mira tentokrát opět hodně krvácela. Když ten večer vstávala z kanape, zůstal po ní na přehozu rudý flek. Když se jí to Juri pokoušel říct, pořádně se zapotil, než ji o tom zvládl informovat. A i ona pak zrudla studem. Juri ji pak však zarazil a zvládl říct ještě: „Je to v pořádku, Miřičko. Nezlobím se." Tohle ujišťování mu poradil Elias. To jemu se také svěřil, že k Miře chová čím dál tím větší city.

„Přijde mi to zvrácené. Vždyť je to ještě dítě. Chci říct... Věkem už je z ní téměř žena, ale povahou... Myslím, že potřebuje ještě čas," postěžoval si na své milostné city k ní.

„Chápu tě. O dospívání byla okradená. A proto se někdy chová jako dítě. Ale Lia to má také tak. Ne často, ale někdy, když její duše zatouží zbavit se na chvíli zodpovědnosti, na kterou není zvyklá. Mira potřebuje nabrat zkušenosti a získat důvěru, ale je to žena, není to dítě."

Doufal, že to tak je. A také doufal, že ji nenutí pracovat víc, než by Mira ve svém stavu zvládla. Když večer přicházel domů, byla ještě pobledlejší než obvykle. Oči se jí klížily a do postele vedle něj se ukládala s hlubokým výdechem, jako by se jí konečně ulevilo, že si může odpočinout. Také rychle usínala a ráno měl potíž ji probudit. Především jej však trápilo, že nevěděl, jestli je tolik krve ještě běžné nebo zda není nějak nemocná.

A když se to ani čtvrtý den nelepšilo, v noci, když si byl jistý, že děti spí, k ní zašeptal: „Spíš, Miro?"

A ona si v měsíčním svitu promnula ospalé oči: „Mám si jít lehnout do komůrky?"

„Ne, Miřičko, jen odpočívej. Chtěl jsem se tě jen zeptat, jestli tě něco netrápí. Zaplatil bych ti doktora."

Na to Mira, jako když do ní střelí, vyběhla z postele. Juri okamžitě zapálil petrolejku a zahleděl se na její vyděšený výraz a hubené tělíčko obejmuté velkou teplou košilí, pod kterým viděl obrys jedné z bradavek.

„Prosím nedělejte mi to, pane Garazove," vyhrkla a pak si klekla na zem a schoulila se do klubíčka. To už byli jako Hedvika, tak Nory vzhůru.

„Co se děje, tati?" vyptávala se dívka.

„Miřičce se udělalo nevolno," sdělil dcerce, ale po pravdě byl stejně vylekaný jako ona. Vstal z postele a klekl si k plačící dívce. „Pojď zase spát, srdíčko moje," uklouzlo mu z úst oslovení, které kdysi věnoval už Galině. „Jen jsem ti to nabídl. Nenutím tě."

Mira k němu se zarudlýma očima vzhlédla a on jí opatrně vzal do náručí a donesl do postele. Pak si její hlavu položil na hruď. „Víte co, děti. Když jsem Vás už vzbudil, co kdybych Vám a Miřičce pověděl další pohádku na dobrou noc?" dotázal se a Nory začal jásat, že musel být slyšet i v sousedním domě. Zato Mira s hlavou položenou na Juriho hrudi mu rozklepaně zírala do očí. Juri ji začal hladit po tváři a pustil se do vyprávění. Vyprávěl pohádku, kterou mu už jako malému vyprávěl jeho otec. O chrabrém kralevici zakletém mocným čarodějem v ošklivé lesní stvoření. Kralevic se sám zbavit kletby nedokázal. Dovedla to však láska ženy, které v příšeře poznala člověka, zamilovala se do jeho duše a svou láskou k němu čaroděje přemohla. Když dovyprávěl, děti i Mira už zase spali.

Následující ráno ho vzbudila Mira, která se od něj odtahovala a běžela si vyměnit plátýnka. Pak si k němu zase lehla a on si všiml, že se zase převaluje v bolestech. Beze slova vstal, šel do kuchyně, zatopil v kamnech, postavit vodu na čaj a připravil jí bylinkovou směs od Iryny. Pak namazal pečivo a vrátil se nahoru, kde si klekl k posteli. „Odnesu tě na kanape, Miro. Dole bude brzy pěkně teplo a bude se ti tam dobře odpočívat."

Mira souhlasila, a tak ji v kuchyni uložil a brzy jí podal čaj. „Dnes budu vařit já s Hedvikou. Ty jen lež."

Očekával, že bude odmlouvat, ale ona jen vyčerpaně kývla na souhlas. Zatímco Juri celý den pracoval na zahradě i v domě a hrál si s dětmi, Mira tiše odpočívala. Byl rád, že se konečně dala přemluvit. A i další den proto vypadala mnohem lépe. Sama se zeptala, jestli může připravit snídani a uvařit oběd. Juri s tím souhlasil a odpoledne se dokonce vydali na krátkou procházku po sousedství.

Jeden ze sousedů spravujících plot svého domu se přitom o Miře mylně domníval, že je Juriho nová choť. „Žes nás nepozval na svatbu," volal na něj.

„Žádná nebyla," odpověděl Juri po pravdě, ale původní účel Miřina přebývání u Garazových trochu poupravil. „Přijali jsme Miru do rodiny, protože už nikoho nemá. Válka jí všechny vzala. A ten chudobinec... Měl bys to vidět, sousede. Vždyť to není místo pro člověka. My jsme sice chudí, ale jeden krk navíc ještě uživíme."

„No bodeť," zvolal soused. „Lidi si mají pomáhat."

Mira po cestě dál mlčela, ale Juri si všiml, s jakým zájmem se rozhlíží okolo. Studuje každý strom, lísteček, mrak na nebi i kámen na cestě. Děti kolem nich pobíhaly a Hedvika si po cestě mohla popovídat s kamarádkou, která bydlela kousek od nich. Až ke konci procházky Mira po téměř dvou dnech promluvila: „Je to tu moc hezké," řekla jen.

„Taky si myslím," přitakal Juri, aby ji podpořil. „Pár kroků od trhu a přesto je tu spousta zeleně."

„Přemýšlel jsi někdy, jak vypadá Severopol?" zeptala se ho zničehonic pak.

Juri přikývl: „Řekl bych, že je to nejkrásnější město v Guménii. Aspoň každý to tvrdí."

„A myslíš, že jsou v něm opravdu tak vysoké věže, že kolem nich proplouvají mraky?"

Na to pokrčil rameny: „Možná mlha z moře. Ano, tomu bych věřil. Ale nemám moc dobrou představivost. Když jsem byl malý, žili jsme v domku v lesích. Byl útulný. Z jedné strany ho podpírala jeskyně a bylo to blízko do nejbližší osady a pár hodin cesty do města. Ale nikdy jsem nežil nikde, kde by byli vyšší než dvou patrové domy."

„Bojovali jsi?" zeptala se ho Mira pak.

„Bojoval. Abych ochránil lidi, mezi kterými jsem vyrůstal. Ale pak jsem se oženil s Galinou a utekl s ní i s rodiči sem."

„Utekl bys zase?" zeptala se ho Mira. „Kdyby bylo napadené Stakarino?"

Juri přikývl: „Ale ne bez mých rodičů a dětí... A taky tebe."

Mira se na to plaše usmála a zbytek cesty už zase mlčela, ale sem tam se na něj podívala a on vnímal, že jí jeho odpověď musela přinést obrovskou radost.