Nechtěný dar (pt. 2)

59. Peníze pro Eliase (D)

S nadcházejícím soudem byli oba čím dál tím nervóznější. Soudní stání mělo být nakonec přístupné veřejnosti a Anton obešel všechny známé, aby tam nechodili. Elias si nedovedl představit, že o tom bude mluvit před tolika lidmi a tak mu Lia navrhla, aby to zkusil nejdřív před ní. Jenže, ty věci, které vyprávěl, ji moc bolely. Většinou oběma tekly slzy. A on mluvil o každém detailu, na který si dovedl vzpomenout. I ten večer, kdy k nim přišel Garazov, o tom mluvili. A když se pak od něj vraceli domů, Elias byl ze setkání z doktora tak nervózní, že se museli na chvíli posadit na náměstí na lavičku a ona ho hladila po zádech, zatímco se to pokoušel rozdýchat.

„Neublížil jí?" zeptal se tiše Lii.

„Ne. Jen jí změřil teplotu. K ničemu jinému bych ho nepustila. Garazov je opravdu moc milý člověk. Doufám, že u něj bude šťastná."

„Ale nebýt tebe, nikdy by se nepotkali. Dovedeš rozdávat tolik štěstí, že už si vážně začínám myslet, že jsi anděl."

„Možná jsem," šibalsky se usmála a vstala. Následující den zase doučovala Verity s dětmi a pak měla v plánu zajít ke Garazovi. Jenže Kyle byl ten den k nesnesení. Ptal se jí, jestli to s ní strýček dělá jako s koněm. A Lia, která si obvykle nechávala u učení Auriho u sebe, ho musela poslat do pokoje, aby neposlouchal ty příšerné řeči téměř stejně starého chlapce. Vždyť Auri byl ještě tak mladý a naivní. Když mu opravila výslovnost, najednou popadl sklenici s vodou a chrstnul jí ji do obličeje. „Ta kurva je jako učitelka k ničemu," řekl a Lia už toho měla tak akorát po krk. Tiše, avšak rozhodně pronesla: „Dnes jsme skončili." Verity se jí začala za syna omlouvat a osušovat ji utěrkou, ale Lie její dotyky nebyly příjemné. „Prostě jdě... jděte..." vykoktala a Iryna je vyprovodila ven.

Pak si sedla k ní. „Jsi v pořádku, děvečko?"

Nebyla. Cítila, jak jí ochabuje celé tělo. Nebyla schopná se pohnout. Po tváři jí stékaly kapky a ona se pokoušela dýchat. „Eli... Eliase..." vykoktala.

„Hned pro něj doběhnu, děvečko," řekla a houkla na Auriho, aby počkal u holčiček. Lia zůstala po celou dobu sedět na místě bez jediného pohybu. Iryna se brzy s Eliasem vrátila a ten k sobě Liu nejprve bez řečí přitskl. Cítila jeho vůni a ta ji začala pomalu uklidňovat.

„Ten spratek už sem nevkročí," řekl Elias gumensky, aby to bylo jasné i Iryně. „Za těch pár mincí tě trpět nenechám."

Lia jen slabě přikývla a nechala se od něj odnést do ložnice, kde jí pomohl ze šatů, podepřel jí hlavu a přikryl ji, aby byla v pohodlí, pak si lehl k ní a objal ji. „Jsi v bezpečí, lásko moje," zašeptal k ní. „Jsem u tebe." Lia pak zavřela oči a usnula. Když se probudila, zaslechla z kuchyně rozhovor.

„Tak s tebou půjdu na soud já," říkal Anton. „Děvečka bude doma. Nemůžeme riskovat, že jí tam bude špatně."

„Já... Děkuji ti," řekl Elias nervózně. „Ale raději tam půjdu sám."

„To ti nedovolím," vyhrkl hned Anton. „Potřebuješ někoho, aby tě pak doprovodil domů."

„Ti lidé, co mi ublížili, jsou už zatčení. Nemám se čeho bát. I do práce bych mohl už chodit sám."

„Do práce možná. Ale na soud ne. Nejde mi o to, že by ti tam někdo ublížil. Co když se ti udělá špatně?"

Chvíli nastalo ticho a pak Elias navrhl: „Tak já řeknu Kieranovi."

„Tak fajn, kluku," řekl už smířilivěji Anton. „Ale kdyby sis to rozmyslel a chtěl tam mít i mě nebo Irynu..."

„Ne," zakroutil Elias hlavou. „Chci se té noční můry zbavit. Nechci, abychom v ní dál žili. Nechci, abyste to poslouchali."