Nechtěný dar (pt. 2)

37. Jako kamínek v botě (D)

Elias postupně sílil. Modřiny mizely. Nohy mu začala pravidelně masírovat stejně jako od křečí sedřené ruce. Uháčkovala mu ještě několik polštářků do dlaní a Anton po ní po čtrnácti dnech, kdy ho nechávala v posteli, vyžadoval, aby ho přivedla k sobotní snídani. Samo o sobě to byl jednoduchý úkol. Ale Elias, ač už byl více při smyslech, se pořád děsil každého prudkého pohybu a každého Antonova slova.

Lia na to ráno Eliase připravila: „Dám ti pod zadek polštář," pronesla k němu. „Nebude tě to tolik bolet."

„A nemůžeme prostě zůstat tady? Antonovi se stejně bude lépe snídat bez mojí přítomnosti."

„Anton tě má rád."

„Asi jako kamínek v botě," zažertoval poprvé od svého návratu domů a pak se zarazil jako by to sám od sebe nečekal. „Odpusť. Vím, že nemám právo si stěžovat.

„Jen si stěžuj, lásko. Aspoň vím, co se ti honí v hlavě." Vzala košili a začala ho oblékat, ale on se jí vykroutil. „Zvládnu to sám." Jenže ruce se mu třásly tak, že to nakonec stejně udělala za něj. „Jsem ubožák," zasyčel rozčíleně.

„Chce to čas, lásko. Ale ty to překonáš," řekla na to.

Když vešli do kuchyně, Anton už seděl u stolu. Elias se podpíral o Liu.

„No to je dost, Vy lenoši," řekl a Lia si všimla, jak Elias klopýtl a musela ho podepřít.

„Já... já... Nemůžu..." začal couvat Elias.

„Tak, kluku. Vždyť jsi doma. Tady ti nikdo neublíží," hovořil k němu Anton, dál, když ho Iryna zarazila. „Má z tebe strach. Co pak to nechápeš?"

„Tak by ten strach měl hezky překonat. Bydlí pod mojí střechou. A je to chlap. Není to žádná ženská, aby se hroutil pokaždý, když na něj promluvím."

To už ale Iryna vstávala a pomohla Lie odvést Eliase zase do ložnice a uložit do postele.

„Omlouvám se. Můžete mu prosím říct, že mě to mrzí," opakoval Elias.

„Jistě, synku," řekla mu Iryna. Lia si k němu lehla a nechala si od Iryny přinést snídani. Dalších pár dnů se Elias téměř nechtěl hnout z postele. Lia mu dál masírovala nohy, aby mohl chodit. Ale on se zdál být nepřítomný. Snažil se teď už chodit sám do koupelny, ale Lia ho raději doprovázela a otočená k němu zády, aby mu dopřála soukromí, ač nebyla část něj, kterou už by někdy neviděla, vyčkávala, až si řekne o pomoc. A tyhle jeho žádosti byli čím dál tím kratší a kratší. Jenže stejnou rychlostí se nevrátil k laskavým projevům k ní. Neříkal jí zamilovaná slovíčka. Vlastně ji oslovoval co nejméně. Lia to respektovala. Věděla, že potřebuje mít svoje soukromí. Čas na to, aby se mu zahojila ublížená dušička. Zato Anton měl jiný přístup. Když už Elias několik dnů nevylezl z postele, využil chvíle, kdy se zrovna šla koupat a zašel za ním. Lia ho akorát viděla odcházet.

„Co jsi mu chtěl?" vyhrkla k Antonovi bojovně. „Proč ho sakra nenecháš napokoji?"

„Tak to prrr, holka," promluvil na ni jako na koně. „Takhle se mnou pod mojí střechou mluvit nebudeš. Obzvlášť, když ti živím tři děcka a muže."

Lie to znělo jako výhrůžka a Antona se lekla. „Odpusť," sklopila před ním zrak, vyděšeně jej obešla a než stačil něco říct, zavřela za sebou dveře do ložnice.

„O čem s tebou mluvil?" vyhrkla na Eliase.

„To je mezi námi," odpověděl jí k jejímu údivu.

Lia ulehla vedle něj na postel. „Nikdy jsi přede mnou neměl tajnosti."

„To si jen myslíš," odbyl ji a otočil se k ní zády. Lia se přikryla a zhasla svíčku.