Nechtěný dar (pt. 2)

75. Ztracená pentlička (M)

Od té doby spolu chodívali na procházky často. Juri ji brával nejprve jen pár kroků od domu, do nejbližší ulice, pak trochu dál. Mira už zapomněla, jak krásné může být podzimní počasí a s dětmi pobíhajícími kolem a s Jurim, jemuž tajně přisuzovala roli svého ochránce, se přestával bát míjet cizí lidi. Po cestě si moc nepovídali. Tedy... Povídali si, když Mira měla náladu si povídat. To se pak Juri chytal každého jejího slova a ona mu byla vděčná, že s ní mluví i o takových obyčejných věcech, které ji napadnou. Třeba, když na cestě potkaly malou zelenou žabku a ona ji chtěla nutně následovat. A Juri se nebránil a šel tiše společně s Norym s ní. Narazili pak na malý potůček a ona si zula boty a Juri jí dovolil se chvíli brouzdat vodou. Ale ne moc dlouho. Nechtěl, aby se nastydla. A ona jeho obavám rozuměla. Taky jí jednou vylezl pro jablko na stromě. To mu zase rozmlouvala ona. Ale když se vrátil a bylo plné sladké a kyselé chuti, v duchu mu byla vděčná a poslouchala jeho vyprávění klukovských příhod, v nichž stále zdolával větve na stromech v lese.

A pak přišel ten den, který Mira už dlouho netrpělivě očekávala. To jí vzal Juri s sebou na trh a tam jí koupil uhel a papíry. Jen pár nažloutlých stránek svázaných do zřejmě účetní knihy, ale pro ni to bylo jako sen.

„Nebudeš kreslit, dokud se nepostaráš o všechno v domácnosti," řekl jí po cestě domů. „A taky při tom musíš dávat pozor na Noryho, aby něco nerozbil nebo se nezranil." Mira sice kývala, ale v duchu viděla jen sebe, jak kreslí. A tak, sotva další den odešel do práce, postavila na kamna vodu na polévku, aby co nejrychleji stihla všechny úkoly a mohla kreslit. A když se jí pak naskytla volná chvíle při vaření, neodolala a dala se do díla dřív. Sedla si do komůrky. Nebylo tam moc světla, ale u drobného světlíku viděla dost dobře. Pak se soustředěným výrazem začala kreslit první rysy. Kreslila maminku. Tak, jak si pamatovala její obličej. Věděla, že chce nakreslit jí. Aby ji mohla mít stále u sebe. Po tváři jí přitom začaly stékat slzy, protože jí moc chyběla a i po více než roce pro ni bylo obtížné pochopit, že už není. Ale také jí rozesmutnilo to, že už si nedovedla tak živě vybavit její rysy. A tak neustále mazala, až měla celé černé prsty. Z kreslení ji vyrušil až Juriho hlas. Byl příkrý a podrážděný. Takového už ho dlouho neslyšela a úplně zapomněla, že tak může taky znít.

„Něco jsme si snad řekli, Miro," obořil se na ní a Miře v tu ránu vypadla kniha a uhel z ruky. Nejprve ji napadlo, že přišel domů brzy, ale pak pochopila, že to jen ona zabraná do kreslení nevnímala čas.

„Jídlo nikde, zvířata pořád venku. Koza není podojená, králíci nakrmení, na zahrádku jsi ani nesáhla, a to jsem tě prosil, abys začala zazimovávat keře,..."

Mira netušila, co dělat. Neměla kam utéct, a tak sklopila hlavu a čekala, jak jí potrestá. Juri na ni chvíli zklamaně hleděl a pak k ní natáhl ruku: „Tu knihu a uhel, Miro."

„Ne, to ne..." vyhrkla a přitiskla si ty věci k sobě. Konečně se jí podařilo zachytit maminčinu podobu. Doufala, že se na ní bude moci každý den podívat, dotknout se jí a bude jí to připadat, jako by byla maminka stále s ní.

Juri však dodal jen: „Hned! Nehodlám se s tebou dohadovat." A ona k němu natáhla roztřesenou ruku. On pak knihu vzal a odešel do patra, kde ji nejspíš zamkl do truhly a klíč si dal do kapsy. Do komůrky už se nevrátil. Mira tam chvíli nejistě seděla a pak učinila pár kroků směrem do kuchyně, kde zrovna seděl a jedl Hedvikou dovařenou polévku. Když jí uviděl, nic jí neřekl, jen kývl k Hedvice: „Nalij i Miře, drahoušku."

Mira usedla a dala se pomalu do jídla. Když dojedla, umyla nádobí a šla podojit kozu a nakrmit králíky, ale zjistila, že už to někdo udělal za ní. Chvíli kladla připravené jehličnaté větvičky přes kořeny keřů, ale přes orosené oči slzami na ně příliš neviděla. Nakonec vešla do komůrky, kde se převlékla. Nejprve si lehla tam. Sice neměla svou peřinu, ale měla dojem, že nahoře ji nikdo nechce. Po chvíli však uslyšela v patře hlasy. Juri začal dětem vyprávět pohádku bez ní. A jí to bylo tak moc líto, že popadla panenku a s brekem vylezla do podkroví. Když ji Juri uviděl stát uplakanou s panenkou v ruce před ním, odkryl peřinu a kývl k ní: „Pojď ke mně, Miřičko. Já ti nechtěl ublížit. Jen se mi nelíbilo, že jsi nechala stát práci pro zahálku."

„U... Už se to nestane," vzlykla Mira a nechala se v jeho objetí utišit. Knížku s kresbami jí však ani následujícího dne nevrátil a ona si o ní radši neřekla. Zato ji vzal znovu na trh. Potřeboval nakoupit jídlo a nechal ji postávat u stánků a dívat se na výrobky. Ale zároveň stál poblíž ní, a tak věděla, že se jí nic nestane. Tedy až do chvíle, kdy potkal tovaryše, který s ním pracoval v dílně. Byl to nějaký Ovečkin a Juri se s ním dal do dlouhého rozhovoru o něčem, na čem zrovna v dílně pracovali. Přitom se otočil k Miře zády jako by tam ani nebyla. Ani ji nepředstavil a jí napadlo, že se za ní možná stydí. Proto od něj odstoupila, aby ho nenutila ji představovat. Stála jen pár metrů od něj, ale pak se v proudu lidí dostala ještě dál. Nějaký muž na ni řval, ať tam tak nepřekáží. A Mira pak ustoupila až ke stánkům na druhé straně. V tom se vedle ní objevil ten muž, který na ni naposledy na trhu chmatal a šeptal jí nemravné návrhy.

„Zase sama?" ptal se jí. „Že já se vůbec ptám. Určitě se ráda nabízíš. Dělá ti to dobře?" přistoupil k ní a bezostyšně jí přes šaty sáhl mezi nohy. „A taky z toho určitě vlhneš. Jen mi řekni, za kolik bys šla se mnou támhle za roh?"

Mira se začala rozhlížet a hledat Juriho, aby ji zachránil, ale nikde ho neviděla. Muž si toho všiml a dodal: „Jen žádnej strach, holka. Jen se ohneš o sud, já ti ho tam fiknu a hned jsme zpátky." Mira si vzpomněla na svého věznitele. Jak ho v sobě cítila, jak se při tom držel řetězů, které jí obepínaly celé tělo. Jakou bolest a stud prožívala. Zamotala se jí hlava a v tu chvíli cítila, jak jí kdosi zachytil.

„Miro," do uší se jí vedral Juriho hlas. „Když tě někam postavím, tak tam máš sakra zůstat," huboval jí. Pak se obrátil na toho muže: „A ty... Tobě jsem už jednou řekl, co se stane, když jí budeš obtěžovat."

„Já šel jen kolem," slyšel říkat toho muže. „Vypadala opuštěně..."

„Ale není, takže si okamžitě běž po svým."

Muž poslechl Juriho radu a Juri se pak otočil na Miru: „Dobrý, Miro?"

Mira by nejraději zakroutila hlavou a nechala se od něj utěšovat, ale nechtěla mu přinést ještě více starostí. Věděla, že se na ni stále zlobí. A tak přikývla a pomalu ho následovala domů. Až tam zjistila, že jí chybí jedna z modrých pentliček. Ani to Jurimu však neřekla. A to se brzy ukázalo jako obrovská chyba.