Nechtěný dar (pt. 2)

104. Ona je jako já (E)

 Jak očekával, Mira v sobotu nedorazila. Lia se jej ptala, jestli by nemohl promluvit s Garazovem, aby k nim mohla, jenže Elias se mu už dlouhou dobu v práci vyhýbal. Přátelením s mužem, který je krutý ke své ženě, by zrazoval své jen před dvěma lety nabyté hodnoty, svou rodinu i sebe.

V sobotu tedy učila Lia jen Stasi. Ta neměla moc velkou trpělivost a ráda se přela o to, jak dokonale vypadá její rukopis. Když se do toho však vložil Auri a začal jí vysvětlovat, jak škrábe, začala se alespoň před Dariem Hernandezem chovat spořádaně.

Když mu Lia říkala, že ti dva se spolu přátelí nebo možná i víc, koukal na ni, jako kdyby potají vypila celou lahev rumu. „Jestli spím, miláčku, tak mě okamžitě probuď," řekl jí. „Tenhle sen je až moc přitažený za vlasy."

Na to se Lia zasmála tomu azmarinskému přirovnání. Přitom stála u zrcadla a rozčesávala si vlasy. Poslední dobou často stávala u zrcadla. Pozorovala se a Elias by se rád zeptal, oč jde. Jestli je jí líto té jizvy na líčku. Nebo si ještě stále nezvykla na svůj odraz v čistém oblečení a zapletených loknách. Ale raději se držel zpátky. Nezdála se mu nijak smutná. Právě naopak. A nač rozdmýchávat nejistotu v někom, kdo byl spokojený. Ale nejistota se v něm rozdmýchala příliš snadno.

„Jestli nepřijde příští sobotu," prohlásila rozhodně Lia. „Půjdu za ní."

„Opravdu ti na ní moc záleží," uznal Elias.

Lia přikývla, přešla k němu a sedla si mu na klín. Hlavu si položila na jeho hruď. „Ona je jako já," řekla. „Rozhodně víc než Stasi. A víc než Lyna. Lynu nosím v srdci jako mladší sestru. S Mirou je to jiné. Vidím se v jejích gestech a v tom, jak mluví. Když je v nebezpečí, uzavře se. A když se pak cítí v bezpečí..."

„Spadne to z ní a mluví o všem možném," dořekl za ni chápavě Elias. Vzpomněl si, jak ho Lia udivovala věcmi, o kterých chtěla mluvit, když spolu mluvit mohli. Teď už byla racionálnější, mnohem sebevědomější. Stála si za svými rozhodnutími a dovedla prakticky uvažovat. Věděl, že kdyby ji dostal z Lightmondu hned ten první týden, co u něj strávila, dovezl na svobodu zcela jinou Liu. I když by to bylo krásné, kdyby si v Lightmondu tolik nevytrpěla. Po soužití s Chakarovem by byla vystrašená, zřejmě připravená se znovu provdat a sloužit. O jiskřičku bojovnosti nepřišla, ale dokud tu nebyl nikdo, komu by věřila a svěřovala se s věcmi, na kterých skutečně záleželo.

Lia ho pohladila po tváři a on ji k sobě přivinul, když se z postýlky ozval pláč. „Asi se jí něco špatného zdá," řekla hned Lia a vyběhla utišit Iri, aby neprobudila sestru.

Elias se přemlouval celé pondělí, aby s Garazovem promluvil. Když však přišla odpolední přestávka, nechtělo se mu. Viděl, že ani druhý muž k němu nejde. Nebylo se čemu divit. Eliase obklopili ostatní. Hovořilo se o jeho oslavě narozenin, taky o svatbě dalšího učně, se kterým Elias dosud neměl tolik důvěrný vztah. Na to přišly gratulace a jedly se svatební koláčky.

Až chvíli před koncem přestávky za ním zašel. Nervózně si odkašlal a zeptal se: „Máš chvilku?"

Druhý muž na to jen kývl a následoval ho ke kamnům, kde se spolu posadili.

„Mira v sobotu nepřišla. Lia jí chtěla učit číst. Zeptala se tě?"

Garazov přikývl: „Zmínila se."

„Byla z toho nápadu nadšená."

„No... Já ne," řekl a chystal se vstát, když ho Elias zarazil: „Proč? Protože je žena?"

Garazov zakroutil hlavou: „Nevím, jestli sis toho všiml, ale Mira není právě chytrá. Nešlo by jí to a pak by byla zbytečně zklamaná."

„Nevěřím ti, že ti jde zrovna o tohle," vyhrkl Elias, když Garazov vstal: „Víš co, Delgado. Mě je vlastně už úplně fuk, čemu věříš."

Dál už to Elias nezkoušel. Doma to sice řekl Lie, ale taky věděl, že ji to rozčílí. On sám si nemyslel, že je Mira hloupá. Jen, že chytrost se musí rozvíjet. A Mira byla o možnost se učit připravená, když ji téměř jako dítě strčili do azmarinského sklepa jako hračku určenou jen pro jediný účel. Jistě, že by to vyžadovalo možná víc času, než u Stasi. Ta měla jiné podmínky. Byla o něco starší, když ji lapili. Pocházela z víc civilizované části Guménie, jestli se to tak dalo říct. Taky už žila delší dobu na svobodě. Trpěla jiným způsobem. Tím, že sama volila mezi smrtí těla a smrtí duše. Mira byla děvčátkem z chatrče s jednou jedinou místností kdesi tam, kde ustupovaly lesy a začínala podivná písčitá krajina s nízkým porostem.

Elias se nechtěl vzdát v pomoci té dívce. Jen nevěděl, jak by toho měl docílit přes jejího muže. Proto se ho raději nepokoušel víc rozhněvat a předem mu sdělil, že pokud se Mira příště nedostaví, zastaví se za ní společně s Liou. Na to však k Eliasovu úžasu odpověděl: „Proč ne. Naše ženy jsou si blízké. Mira ji ráda uvidí."

Elias se na to už nezmohl na slovo. Jen tam tak stál s otevřenými ústy a nevěřícně svraštěným obočím.

Nakonec vzali i Auriho. Snad aby odlákal pozornost dětí, když plánují rozhněvat jejich otce. Jenže z jejich útočné strategie nakonec nebylo nic. Mira jim sama řekla, že si to rozmyslela. Knihy jsou zbytečnost a ona nepotřebuje umět číst. Na takovou možnost se nepřipravili a netušili, jak s tím bojovat. A tak odtamtud odešli s nepořízenou. Přesto v následujících týdnech Lia Miru navštěvovala.

„Můžete si aspoň v klidu popovídat?" zeptal se jí Elias jednou, když se opět chystala na cestu a zase se dlouze prohlížela v zrcadle.

Lia pokrčila rameny: „Na tom nezáleží. Podstatné je, že mě tam má."

Elias ji u dveří políbil na rozloučenou a nechal ji odejít s Antonem. Ten den přišla až k večeři. Všichni už začali jíst, ale Elias na ni čekal. Postaral se o holky a usedl vedle Auriho, aby eliminoval riziko, že Auri pod stolem pokope někoho jiného. Chlapec byl v posledních dnech jako utržený ze řetězu. Ale bylo jasné, že si chce užívat života. Bylo mu teprve osm a moc radosti zatím nezažil. Elias ho nechtěl pohlavkovat za to, že se na židli houpal. On to v jeho věku dělal taky.

Když Lia přišla, usadila se ve spěchu vedle něj, celá zadýchaná a zarudlá ve tváři. „Neměla bys běhat v mrazu," řekl.

„Když já se tak těšila zase do tepla za tebou," zašeptala mu azmarinsky do ucha a žertovně stiskla Aurimu nos.

„Kluk má pravdu. Vůbec jsem jí nestačil," stěžoval si Anton, než Dario prohlásil, že chce něco říct. Pak špatnou gumenštinou řekl: „Budeme se stěhovat."

„Budeš," opravoval ho hned Anton, načež Dario oponoval: „Budeme!" a kývl ke Stasi, která vysvětlila: „Dostane pár místností na azmarinské faře," řekla. „A já půjdu s ním."

„Aby neprovdaná žena žila s mužem..." vyhrkl Anton.

„My se vezmeme," řekla na to Stasi. „Jenom kvůli tomu bydlení. Chceme se poznat. A taky chci zjistit, jestli mi vůbec bude příjemné žít mezi Azmariňany."

„Ale azmarinské manželství je dokud Vás smrt nerozdělí," zarazil ji Elias.

„Já vím," přikývla Stasi. „Ale věřím mu. Zachránil mi život. A zabezpečí mě."

Dario evidentně nerozuměl, ale přikyvoval, aby bylo jasné, že už jí tu nabídku jaksi neobratně sdělil. „Sepsal jsem jí to na papír a přeložil mi ho pan Iljev," oznámil. „Samozřejmě ode mě budete mít všechny léky a ošetření zdarma. Jen co si zařídím praxi. A pokud bych Vám mohl nějak přispět."

„Jen to nech," řekl Elias. „Stačí, když odsud vezmeš Stasi," zažertoval. „Ale neříkej jí, že jsem ti to řekl."