Nechtěný dar (pt. 2)

56. Roubenka v zahradě (M)

Juraj Garazov vypadal jako obr. Byl starší než Mira. Nejmíň o deset let nejvíc o dvacet. Jako každý Gumen měl široká rozložitá ramena a na jeho těle bylo poznat, že se nebojí práce. Mira z něj měla strach. Bála se udělat krok do neznáma a uvěřit cizince, že se bude mít líp. Ale v duchu slíbila své zesnulé mamince, že se po té hrůze, kterou přežila v Lightmondu zase postaví na vlastní nohy.

Na ubytovně by to nedokázala. Neměla pořádně co do úst, kolem ní stále plakaly ženy, které si prošly stejným utrpením jako ona. A Mira plakat nedovedla. V prvních dnech nedovedla nic. Prospala je a nic nejedla, protože tam nebyl nikdo, kdo by se o ni postaral a přinesl jí polévku, kterou tam každý den zadarmo rozdávaly sestry z patriarchova dómu. Po pár týdnech se sice zmátořila, aby dovedla opouštět ubytovnu, ale nebyla schopná chodit ve městě bez toho, aby jí každý zvuk nevyděsil a neměla pocit, že se jí chce každý míjející člověk dotknout. Představa zahrádky a domku někde daleko hlučného náměstí jí zněla v uších jako ta nejkrásnější píseň.

Když přišla do Garazova domu, všechno to stále působilo jako krásný sen. Měl zahrádku s plotem porostlým popínavými rostlinami. A u branky už čekala malá holčička, kterou jí Garazov představil jako Hedviku a řekl, že jí je osm. Mira k ní natáhla ruku. Připomínala jí její sestřičku. Bylo jí jen o pár let víc. Odtáhli ji společně s ní jako otrokyni a Mira si byla jistá, že už nežije. Takové zacházení nemohla její křehká sestra přežít. Prošli zahradou s dřevěnými lavičkami pod stlučeným dřevěným přístřeškem až ke vchodu do domku. Byl malý a rovněž ze dřeva. Tradiční gumenská roubenka.

„Postavil jsem ho sám," objasnil Miře Garazov a jí napadlo, že člověk, který postaví pro svou rodinu tak pěkný domek přeci nemůže být zlý. V útulné kuchyni s kachlovou pecí hajal přikrytý namočenou plínou Garazův synek.

„Starala ses někdy o tak malé dítě?" dotázal se jí muž.

Mira přikývla. Měla spoustu sourozenců. Kdysi...

Pak ji zavedl do maličké útulné komůrky. „Tady budeš bydlet." Kromě její postele a skříně tam byly i police s potravinami. „Je to spíž," objasnil jí. „Ale my tady další cimru nemáme. S Hedvikou a Norym spíme nahoře. Ale budu rád, když si ho na noc budeš brát sem, abych se vyspal. Nahoru budeš chodit jenom uklízet." Pak ukázal na almaru: „Vyklidil jsem ti pár policí. Kdybys jich potřebovala víc, tak není problém vyndat i další věci."

„Na co?" uniklo Miře udiveně ze rtů.

„Na tvoje věci," odpověděl nechápavě Garazov.

„Aha," odvětila. Zřejmě mu nedošlo, že nic, kromě toho, co má na sobě, a váčku s mýdlem a hřebenem nemá. Vzala váček, dala ho do skříně a zavřela ji. „Takhle to bude dobré," řekla.

„Dám ti chvíli, aby ses zabydlela," řekl pak a vyšel ven. Mira zůstala pár minut sedět na posteli. Nedělala vůbec nic. Jen si užívala to ticho. Když vyšla do kuchyně, nikdo v domku nebyl. Jen ten čtyřletý chlapeček otevřel očka, stáhl ze sebe plínku, postavil se a stydlivě ji pozoroval. Pak se k jejímu údivu rozběhl na malých nožkách do zahrady. Mira ho následovala a zahlédla Garazova s Hedvikou, jak obírají rybízové keře. Potichu k nim přišla a pozorovala je.

„Tak už ses zabydlela?" dotázal se jí, jako kdyby jí to mělo trvat hodiny.

Mira jen kývla.

„Tak co kdybys šla vyprat. Valcha je u kuchyně. Mýdlo najdeš ve spíži a prádlo v koši v ložnici."

Mira kývla a dala se do práce. Byla ráda, že může něco dělat v tichu pod širým nebem a přitom pozorovat tu bezstarostnou rodinu. Jen sahat na cizí propocené mužské prádlo jí bylo zpočátku proti srsti. Ale jakmile bylo všechno od mýdla krásně voňavé, ždímání a věšení už jí tolik nevadilo. Maličký chlapeček se jí přitom držel za sukni a šklebil se na ni.