Nechtěný dar (pt. 2)

40. Slíbila jsem ti věrnost (D)

Na cestu ke Stefanovi si do vlasů uvázala šáteček od něj. Připadala si přitom jako by jí ve vlasech lezli pavouci a splétali jí v nich svoje pavučiny. Zbývalo pět dnů do Dahliiných narozenin. Ale ona si připadala jako malá pitomá holka. Už se o to pokusila. Nechala ho dotýkat se jejího těla. Doufala, že mu to bude stačit. I když k ničemu nedošlo a vyrušil je Savchuk. Ale nestačilo. Přinesl jí ten zpropadený šáteček. Elias říkával, že k ní chladné barvy nejdou. Teplé k ní šly mnohem lépe. Stefan jí přinesl šáteček pomalovaný pomněnkovým vzorem. Došla k němu před dům a zaklepala. Spal na nějaké příšerné noclehárně. Bylo jí jasné, že musel nějak uplatit ostatní, aby se dnes klidili z domu. Zaklepala a očekávala ten jeho výsměšný úšklebek, ale on namísto toho tiše a poněkud stydlivě otevřel dveře: „Jsem rád, že jsi přišla. Nečekal jsem tě."

„Kdybych nemusela, tak nepřijdu," opáčila mu.

„Já vím, že se ti do toho nechce. Ale jsem si jistý, že až k tomu dojde, pochopíš, jakou děláš s ním chybu. Že ti můžu být mnohem lepším milencem než on. Na rozdíl od toho chladnýho psího čumáka ti můžu dát spoustu dětí. Nejen míšenců. Opravdových Gumenů."

„Já všechny své děti miluji. A k tomuhle mezi námi už víckrát nedojde."

„To určitě..." pronesl ironicky. Pak se k ní postavil a zahleděl se jí do očí: „Tohle z tebe sejme hřích, Dahlio. V Knize všech Bohů se píše... Nespojíš své tělo s Azmarinským tělem. Svou krev s tou Azmarinskou. Až spolu ulehneme, poznáš, co je správné."

Lia zavřela oči: „Posluž si."

„Nechci jen tvoje tělo, Dahlio. Chci tebe," řekl na to. „Svlékneš se sama."

Jako by ji už nemohl více zostudit, ještě ji nutil se do toho zapojovat. Chtěla si začít rozplétat vlasy, když řekl: „Jen oblečení."

A tak si rozvázala tkaničku u živůtku a sledovala, jak si ji zvědavě a s chtíčem prohlíží. Stáhla si svrchní vzorovanou vrstvu šatstva. Pak si pomalu sundala i spodničku. Když si chtěla stáhnout kalhotky, přistoupil k ní a řekl: „Udělám to." A ona mu byla vděčná. Protože to tak nemusela udělat sama. Po tváři jí začaly stékat slzy, ale on jí stejně teď do očí nehleděl. Díval se jí do klína. „Jsi oholená jako azmarinská děvka," poznamenal. Obešel jí a pak jí přejel po zjizvených zádech. „Azmariňani jsou zvířata," prohodil k ní a začal jí rozplétat vlasy. Pak jí stáhl šáteček, opět se postavil před ní a učinil pár kroků dozadu. Pak si ji z dálky prohlížel. V jeho očích poznala zklamání. Neměla tak krásné tělo, jak si představoval. Aby taky měla. Po čtyřech potratech a třech dětech. Znovu ji začal obcházet a všiml si na jejím zadku vypáleného cejchu. „Má tě označenou jako svůj majetek."

„To mi neudělal můj muž," odvětila se zavřenýma očima. Bylo jí zle z toho, že se na ni dívá. Že vidí části ní, které mu měly zůstat skryté. Pak pronesl: „Půjdeme do postele." A začal se svlékat. Nejprve košili, pak kalhoty a nakonec bez přemýšlení i podvlíkačky. Ať chtěla nebo ne, zrak jí okamžitě sjel tam dolů. A ona si uvědomila, že není právě obdařený. Byla to pro ni trpká úleva. Aspoň ho v sobě nebude tolik cítit. Pak usedl na postel a pokynul k ní. Usedla vedle něj a on jí jako první začal tisknout zadek a kousat ji do prsou. Nebyl moc něžný. Přemýšlela, jestli to vůbec umí. Když byl dostatečně vzrušený, řekl jí, ať si lehne. A ona si k němu lehla čelem. Instinktivně. Protože se chtěla ušetřit toho ponížení, když si ji vezme zezadu. Jemu to naštěstí nevadilo. Nasliněnými prsty jí zajel do klína, v tu chvíli Lia cítila, že ho přestává vnímat.

„Ne... Nemůžu..." vykoktala.

„Neblázni. Máme dohodu, Dahlio. Uvidíš, jak si to spolu užijeme."

„Prosím... Nemůžu dýchat..." šeptala. On se od ní pak odtáhl a zahleděl se na ni. Nedovedla se na něj podívat. Zrak měla zastřený.

„Dahlio?" oslovil ji, a když od ní nedostal odpověď, začal s ní třást. Ale nepomohlo to. Lia panikařila. Bála se, že ji někam odtáhne a zamkne. Nebo že si ji vezme nehledě na její stav. On se namísto toho však začal oblékat. Bez toho, aby na ni znovu promluvil, odešel a nechal ji tam nahou ležet. Netušila, jak dlouho tam ležela. Byla nahá a po celém těle jí naskočila husí kůže. Měla strašný strach, že ji tam takhle někdo najde. Zase si připadala jako ta vysvlečená otrokyně přivázaná ke kovové židli. A pak zaslechla kroky a vzápětí i mužský hlas. Byl to její nejoblíbenější hlas. Eliasův.

„Jsem tady, Lio," snad ještě dřív než ji uviděl. Pak se zahleděl na její nahé tělo v cizí posteli a po zemi rozházené oblečení. Ke své hanbě následně uslyšela i Irynin hlas: „Počkáme, až se bude moct postavit, a pak ji odsud odvedeme."

„Muži přijdou tak za hodinu," oznámil jim Stefan. Zřejmě očekával, že se na něj Elias vrhne a bude za to potrestaný.

Elias mu však ani neodpověděl. „Oblíkneme ji," řekl a začal hledat Liino spodní prádlo. Pak ji s Irynou jako hadrovou panu postupně navlékali do kousků oblečení. Nakonec ji přikryli Stefanovou peřinou. To se Lie nelíbilo. Cítila z ní jeho tělo, ale snažila se soustředit na Eliasovu přítomnost a na to, že ji brzy vezme domů.

„Ještě šáteček," ozval se pak Stefan.

„Ten není její," řekl ihned Elias.

„Je. Koupil jsem jí ho," odvětil Stefan.

Elias se zahleděl Dahlii do očí. „Chceš si ho nechat?" zeptal se. A jí došlo, že se Stefanovou přítomností tam nemůže odpovědět, že ne. A tak jednou mrkla na souhlas. Slyšela, jak se prudce nadechuje a snaží se zabránit slzám.

„Eli..." ušlo jí z úst.

„To je dobrý, Dahlio," opáčil jí. „Snaž se uklidnit," sedl si na postel a tiše na ni hleděl, dokud se nezvládla posadit.

„Půjdeme?" zeptal se jí pak a ona přikývla a nechala se Irynou podepírat. Společně vyrazily tiše k domovu, kde ji uložili do postele. Iryna jí pak přichystala čaj.

„Omlouvám se," řekla Eliasovi, když spolu osaměli.

„Nemáš se mi za co omlouvat."

„Slíbila jsem ti věrnost."

„Já tě bil a znásilňoval. Ty jsi jen poslechla své srdce."

„V mém srdci jsi pořád ty."

„Ale už v něm nejsem sám," řekl a začal si balit věci.

„Kam chceš jít?"

„Jen k Aurimu."

„Na pořád?"

„Než to zvládnu nějak překousnout. Promiň mi to. Já vím, že bych se neměl cítit ukřivděně."

„Zůstaň!" vyhrkla. „Prosím. Já se bojím, že mi bude zase zle."

Na to si k ní přisedl: „Bude to, jak si přeješ. Jen na mě prosím nesahej."

„Dobře," přikývla.

„A jestli se někdy rozhodneš, že chceš žít s ním. Můžu být prosím první, komu to řekneš."

Lia se chtěla začít obhajovat, ale nevěděla, co by řekla. Nemohla mu říct pravdu. A tak jen přikývla, což jej donutilo k dalším slzám.