Nechtěný dar (pt. 2)

126. Nachové tělo mrtvoly (D)

 Věděla, že si Elias není jistý, jestli se mu vrátila stejná. Ráda by mu dala nějaké ujištění. Potíž však byla v tom, že ani ona sama nevěděla. Její mysl bloudila kdesi mezi vězením v Severopolu a nocí i dnem ujíždějícím povozem. Jen v Eliasově náručí dovedla vnímat své okolí. Jako by byla na jeho vůni závislá. Potřebovala ji k přežití. Bez něj ji zachvátil takový strach, až se jí rozechvívalo celé tělo až po konečky prstů. Nestačilo jí, že ji k sobě tiskl oblečený. Pokoušela se mu dostat pod košili a skrýt se tak co nejblíž jemu. A tak ji nechal skrytou pod svou košilí a přehodil přes sebe i přes ní deku, takže ji kdokoli, kdo by náhodou vtrhl pod plachtu nemohl hned vidět. Milovala, jak jí četl nebo na ní jen tak mluvil a přitom ji občas slabě odkryl, aby se jí podíval do očí a měl jistotu, že je stále klidná. A litovala, že je pro něj teď tak ošklivá. Její tělo, její holá hlava. Všechno jí připadalo tak příšerně odpuzující. Jako by jí to tělo nepatřilo. Její duše se vrátila někam, kde už to nepůsobilo správně. Do nachového těla mrtvoly.

Elias moc často nespal. Ale když už usnul, Lia poslouchala, jak ho pronásledují špatné sny, než se probudil, začal ji objímat a hladit. Nelíbal ji a i jeho doteky byly velmi odměřené. Došlo jí, že se od ní nechce nakazit. Ale v těch chvílích, kdy se nehlídal a vyjadřoval jí svou lásku vřelým objetím, si na pár okamžiků dovedla zase představit, že pro něj dovede zase cítit a žít.

Uvnitř je navštěvoval pouze Anton a Kieran. Oba se vyptávali, jak jí je. A oběma Elias říkal to samé. „Je v šoku, ale my to zvládneme. Hlavně potřebuje hodně teplé vody na zranění." Tajil jim, že je zraněná i jinak než ranami. To nejpotupnější zranění si nechával pro sebe. Ale před ní kvůli tomu často nadával. Byl to stále její horkokrevný manžel. Ten, o kterého si myslela, že přišla. On se vůbec nezměnil. Stále byl takový, jakého ho zbožňovala. Ale ona se změnila hodně. A nedomnívala se, že by se vůbec někdy mohla vrátit k tomu, jaká byla před únosem. Tu svou verzi zbožňovala. Byla tak šťastná a sebevědomá. Teď se bála i vlastního hlasu. Měla strach promluvit, usnout a pak se zase probudit.

O tom, že je s nimi na cestě i Paskal, se dozvěděla až po pár dnech, kdy za Eliasem přišel Martin. „Musíš jim něco říct," slyšela jeho hlas tlumený přikrývkou a Eliasovou košilí, pod kterou si zase sama zalezla. A pak se zřejmě zarazil a rozhlédl se: „Kde je Lia?" zeptal se udiveně.

Elias si zřejmě přitiskl prst k ústům a ukázal na deku: „Potichu. Spí. Tak komu mám co říct?"

„Kirovovi s Morozovem. Oni toho kluka ještě zmrzačí."

„Jakýho kluka? Mluv jasně, Martine!" řekl už víc nahlas.

„Mitkovova. Chápu, že je to zajatec, ale..."

Rozhostilo se ticho, když Elias pak odpověděl: „Nemůžu mu pomoct. Já tady tomu nevelím. A Kirov s Morozovem oba někoho ztratili kvůli Azmariňanům. Nemůžu jim jen tak jít rozkazovat. Zkus zajít za staroušem."

Když Martin odešel, nahlédl Elias pod košili a všiml si, že Lia pláče. „Neboj, broučku. Nepustím ho k tobě," vyložil si špatně její slzy. A ona byla příliš unavená na to, aby mu odpověděla. Hlavní bylo, že její bratr žil. Necítila k němu zášť za to, že jí nepomohl. Jen nekonečnou vděčnost, že kvůli němu pocítila opravdovou lásku ke své krvi. K někomu z Mitkovových. Když doposud tak zvládla milovat jen rodinu, kterou s Eliasem vybudovala. Svého muže, děti, Kierana. Paskal byl Mitko. Viděla to na něm. Na jeho tmavých očích, úzké bradě, plných tvářích. Tak moc se jí podobal. Bylo jedno, že měli jen stejného otce. Toho krutého sobeckého člověka. I povahou byl laskavý citlivý člověk. Možná mu chyběla statečnost, ale ani ona nebyla statečným člověkem. Spíš racionálním. Který si vypočítá riziko a sklopí zrak.

Elias ji občas vynesl ven. Když se muži shromáždili u ohně. Všichni se tam na ni usmívali. Ale nikdo se jí na nic neptal. Byli před ní vždy tišší než když je slyšela rokovat a zpívat z povozu. Ale na tom by jí asi pranic sešlo. Hřejivé plameny z ohniště ji vždy ukolébaly ke spánku a ona opřená v Eliasově náručí brzy klidně oddychovala.

Anton se přímo na ni pokusil promluvit až po pár dnech na cestě. „Jen počkej, děvečko," oslovil jí. „Až se vrátíš domů, dostavíme dům a budeme žít spokojeně jako rodina." Lia si však vzpomněla, jak lehce jí z té pohádky může zase někdo odvést a dala se do pláče. Anton pak rozpačitě vysvětloval Eliasovi, že se jí nechtěl nijak dotknout.

„To je dobrý," odvětil mu Elias. „Lia je ještě dost otřesená." Ano to bylo to slovo. Byla otřesená. Ale nejen ze svého zajetí. Také z myšlenky na to, že příště o ně může taky přijít stejně rychle. Necítila se už v bezpečí. A hlavně měla pocit, že její děti nejsou v bezpečí. Teď byla daleko od nich a nevěděla, jestli jim někdo v její nepřítomnosti neublížil. A i kdyby tam byla, jak by jen mohla komukoli zabránit na ně sáhnout? Přivedla na svět dvě dcery, které se budou muset potýkat s násilnickým mužským chtíčem. Budou se bát chodit do města samy. Nebo je možná okouzlí muž, ze kterého se stane hrubián. Věděla, že Elias by takového muže zabil. Ale pak by přišla i o Eliase. Myšlenky se řetězily jedna na druhou a ona nevěděla, jak z toho ven. Jen v té improvizované posteli na Eliasově hrudi se dovedla cítit v bezpečí a občas zapomenout. A všimla si, že i on je tou náhle obnovenou blízkostí ohromený. To, když cítila na svém stejně vyboulené kalhoty pod sebou. Vzhlédla k němu a jeho modré oči se na ni zadívaly s takovým množstvím citu, až měla pocit, že se z jeho lásky rozpláče.

„Neboj se," usmál se na ni. „To jenom moje tělo vnímá tvou blízkost. Ale to přejde."

Lia se zase usmála, ulehla po jeho boku a s hlavou opřenou o Eliasovo rameno zavřela oči. „Miluji tě," zašeptala ochraptěle a nechala se od něj slabě políbit na čelo. Pak kývla dolů na náznak, že si tu slast může vychutnat i v její přítomnosti. „Chtěla bych zase slyšet svého muže," řekla mu a on pochopil, co tím myslí. Sáhl si do rozkroku, zaklonil hlavu a z úst mu začaly vycházet slabé vzdechy. Ačkoli se Lia nijak nezapojovala, užívala si tu chvíli s ním. Pár týdnů se neviděli a Elias se nedotkl žádné jiné ženy. Jeho tělo čekalo na ni. A bude čekat ještě dlouho. Kdyby se jen pokusil s ní ulehnout, Lia by pravděpodobně propadla panice. Soulož teď nedovedla vnímat jako něco jiného než jako tu nechutnou bolestivou činnost, ke které byla přinucena Grigorim Chakarovem. Ale dovedla vzpomínat na to, jak byla dřív v Eliasově náručí šťastná a jak on byl šťastný. Její zasněné přemýšlení přerušil hrdelní sten, po kterém sebou jeho tělo párkrát nekontrolovatelně škublo.

„Miluji tě," zašeptal k ní a ona věděla, že brzy usne. Přitulila se k němu blíž a sama brzy usnula.