Nechtěný dar (pt. 2)

92. Dario (E)

Byla to od něj pošetilost. Komplikovat si život v době, kdy všechno vycházelo, jak mělo. Jenže Elias si nemohl pomoci. Až příliš ho zasáhl osud jemu podobného. Poprvé si jeho jméno přečetl na úřední desce. Dario Hernandez, věk 27 let. Azmarinsky za to bylo připsáno porodník, gumensky řezník. Tak se v gumenštině říkalo těm, kteří připravovali otrokyně o jejich narozená dítka. Ale jestliže došel až sem, pak musel mít důvod. Třeba nebyl špatný člověk. Jen okolnostmi přinucený ke špatnosti. Takhle to řekl Elias ještě před Hernandezovým soudním procesem Dahlii. „Ptal jsem se na něj Anatolyho. Říkal, že do města přišel sám. Tvrdí, že vezl gumenskou dívku, ale napadli je vlci," sdělil jí. „Podle jména je z Jihu. Stejně jako moji předci."

„Pravděpodobně dostane rozsudek smrti, Elio," sdělila mu Lia jako by tušila, co se mu honí hlavou.

„Ale co když ne?" dotázal se jí. „Budou ho mučit a tady se o něj pak nikdo nepostará."

Lia ho políbila na tvář a jeho hlavu si na posteli položila na ňadra. Pak ho začala hladit po vlasech. „Nechci znít chladně. Ty víš, že taková nejsem. Ale mít pod střechou cizího muže a ještě k tomu azmarinského doktora by mi nebylo příjemné. Představ si, co musel provádět těm ženám v Azmarinských vrších."

Elias musel dát Lie za pravdu. Navíc si představil, co na to řekne Anton. Nechtěl si ho teď pohněvat. Jenže pokud by záleželo jen na něm, prokázal by tomu muži milost. Následujících několik dnů ho ta myšlenka provázela. Rád by pomáhal i svým krajanům a byl více v kontaktu s lidmi své krve. Po Danielově smrti se s Azmariňany téměř nestýkal. Tenhle muž mohl být dokonce jeho velmi vzdálený příbuzný. Náhoda tomu pak chtěla, že se Hernandezův trest odehrával na náměstí zrovna ve chvíli, kdy kolem projížděli s Antonem s bryčkou. Viděl toho muže z dálky. Přivázaného ke kůlu, zatímco mu bič trhal košili i maso.

„Ošklivý vzpomínky, kluku?" zaregistroval Anton jeho pohled.

Elias jen tiše přitakal a nechal se zavézt do práce. Jenže když se večer vraceli, ten muž byl stále na pódiu. Ležel tam bez hnutí a lidé si ho nevšímali. Nebylo se čemu divit. I místní Azmariňani považovali tenhle typ porodníků za póvl. Často jim první setkání s doktorem, který se dotýkal jejich „gumenského majetku" či ho rovnou znásilnil, vnuklo myšlenku, že se musí z vrchů co nejrychleji dostat. Elias si v mysli opakoval Dahliina slova a společně s Antonem se vrátil domů. Ale pak popadl Liu za ruku a šel si s ní do ložnice promluvit.

„Pořád tam leží," oznámil jí.

„Ale kdo?" nechápala Lia.

„Ten Azmariňan. Dario Hernandez. Ráno ho zbičovali..."

Lia usedla vedle Eliase a chytila ho za ruku: „Chceš ho sem přivést?"

„Promiň, miláčku," řekl provinile. „Neudělám to. Nechci ti ublížit a rozhněvat Antona. Ale když jsem ho tam dnes viděl. Bylo to, jako kdybych viděl sebe. A on tam stále leží v té zimě."

Na to Lia vstala: „Já to zvládnu," řekla a vyšla do kuchyně. „Elias se tě chce na něco zeptat," prohodila rozhodně k Antonovi.

Anton pak zavolal na Eliase: „Mohl jsi mi to říct i sám. Myslel jsem, že tuhle dobu máme už za sebou."

Elias vešel do kuchyně a se sklopeným zrakem řekl: „Myslíš, že bychom se na pár dnů, možná týdnů, mohli postarat o toho Azmariňana z náměstí?"

Anton si vyměnil popuzený pohled s Irynou, která se zase tvářila lítostivě, neboť ona chápala Eliasovy myšlenky mnohem lépe, než Anton.

„Podstoupil trest..." argumentoval Elias. „Pokud mu někdo nepomůže, bude do rána mrtvý."

„A co když mu pomůžeme a on nás za to okrade nebo hůř... Nemůžeš s ním nechávat děvečku samotnou."

„Zamkneme ho do dětského pokoje. Auri beztak nejraději spí u nás," dořekl Elias, načeš se Anton ušklíbl: „Ty sis to tedy hezky naplánoval," pak ale přikývl. „Tak dobrá. Vem si kabát. Zajdeme pro něj. Anton pak vzal deku a vyrazili s povozem k trhu."

„Tak na to jsi dnes myslel?" zeptal se ho Anton po cestě.

„Jo, kdybychom tenkrát přijeli do Stakarina a vy jste tu nebyli..."

„Ale ten člověk možná není jako ty."

„Jestli řekneš, že mu nechceš pomoct, tak mu nepomůžeme. Beztak jsou to i tvoje peníze, které padnou na jeho stravu."

Anton ten nápad však zamítl: „Neříkám, že se s ním budeme bratříčkovat. Ale máš pravdu, že je to lidská bytost. Neměli bychom se chovat bezohledně jen na základě předsudků." Dojeli na náměstí a rozběhli se k bezvládnému tělu. Pomalu začínalo pršet a trhovci už dávno složili stánky a odešli. Elias si k muži přiklekl a dal mu prsty na krk, aby nahmatal tep. „Je zesláblý, ale žije."

„Podepřeme ho, ale opatrně," nakázal mu Anton. „Ať si neublížíš, kluku," bral ohledy na jeho ruce a nohu. Pomalu ho dotáhli na seno a Elias si k němu sedl, zatímco Anton popohnal koně.

„Slyšíte mě?" poplácal Elias muže po tváři. Byl celý od krve a pobledlý, ale slabě přikývl.

„Postaráme se o Vás, dobře?" zeptal se ho pak a i tentokrát se setkal s kladnou odpovědí. „Máte ve městě někoho, koho byste rád viděl?"

Tentokrát muž zakroutil hlavou. „Máte vodu?" zašeptal.

„Jen chvíli vydržte. Dostanete teplý čaj."

Muž pootevřel oči a zašeptal: „Děkuji Vám, pane..."

„Elias Delgado," představil se.

„Já jsem Dario," řekl muž.