Nechtěný dar (pt. 2)

156. Ten pravý (P)

 Už v noci častokrát přemýšlel, že by šel zase za ním. Slyšel ho pokašlávat a sám nemohl usnout. Iryna mu to zakázala, ale přesto by to udělal. Kdyby jen věděl, o čem si s ním má povídat. Nebo co má dělat. Bylo mu trochu trapně za to, co udělal ve stodole. Připadal si jako zvíře ovládnuté mrzkými instinkty. Dřív uléhal se ženami. V nevěstincích. Když šli jeho bratři, šel s nimi. Do té doby, než jejich otec nechal uvěznit Dahliu. Pak, když viděl, že ženě může při styku muž tak moc ublížit, zeptal se té dívky, která ho „obsloužila", asi šestnáctileté, jestli se jí to líbilo. Dívka po té otázce zrudla a nechápavě na něj chvíli hleděla, než sametovým, zřejmě předstíraně svůdným hlasem odpověděla: „Chcete, abych řekla, že ano, nebo že ne? Jestli chcete, tak příště můžu křičet. Jestli se Vám to bude víc líbit."

Na to už se dál nevyptával, hodil jí peníze a znovu se nevrátil. I Martina opustil svižně. Ale vrátil se. A Paskal se chtěl důkladně přesvědčit, že pochopil, že ho tam nechtěl jen tak nechat. Že se jen vyděsil z toho, co udělal. A z toho, že nikdy v životě nebyl tak vzrušený.

Zapletený do vlastních myšlenek usnul a když se probudil, už bylo dávno světlo a Martin nikde. Lia ten den působila sklesle a Paskal nerozuměl, jak mohla být včera tak šťastná z nové paruky, a dneska tak zachmuřená. Bylo na ní vidět, že brečela. Nos měla celý rudý a tiskla se ke svému manželovi.

„Stalo se něco, sestřičko?" zeptal se jí. Obával se, že něco omylem způsobil. Měl večer zajít aspoň za ní, aby ji zkontroloval.

Lia jen slabě zakroutila hlavou.

„Nech to být," odpověděl mu za ni Elias. „Ono to přejde." A Paskalovi ušel podrážděný škleb, než se pakoval do světnice. Pár dnů se za Martinem nezastavil. Měl dojem, že musí být nablízku jí. Jednou jí četl. To už se cítila trochu líp. A překvapilo ho, když si od něj vzala knihu a pokračovala mnohem plynuleji, než to šlo jemu. Konec konců on se naučil číst až ve chvíli, kdy si jeho zploditel rozmyslel, že ho chce za svého dědice. Ale jen možná. Pokud bude lepší, než ostatní levobočci.

„Nevadilo by ti, kdybych dnes zašel za Martinem?" přerušil její soustředěné předčítání. Auri s Eliasem i dvojčaty spali vedle ní. Zůstali sami. Alespoň sami při smyslech.

Lia zakroutila hlavou: „Běž. Ale až se Elias probere. A... a buď opatrný."

„Budu," přikývl. „Poslyš. Chtěl jsem se tě zeptat. Nevím, jak to říct... ale jak jsi věděla, že je on ten pravý?" kývl k Eliasovi. „Přeci jsi ho nemohla od začátku tolik milovat."

Lia se usmála a to mu dodalo ujištění, že není tak křehká, aby se nemohl vyptávat: „Nemilovala," odpověděla. „Nenáviděla jsem ho. Upřímně jsem ho nenáviděla. A pak jsem ho začala mít ráda. A ten pocit, přerostl v cosi jako lásku. A dál už to šlo samo. Najednou mě bolela každá rána, kterou schytal, snad víc než jeho." Natáhla k Eliasovi ruku a pohladila ho po vlasech. „Už jsem ten pocit znala. Takovou lásku, která uměla hřát i studit. Jen když se ten druhý smál nebo plakal. Ale když jsem o ni přišla, zjistila jsem, že bez ní dovedu žít. Že to moc bolí, ale dovedu jít dál. Pro Auriho."

„Hádám, že nemluvíš o svém muži."

„Chakarovi?" zopakovala po něm, snad, aby se ujistila.

„Todorovi," přitakal.

„Když mi Elias tenkrát oznámil, že je Todor po smrti, měla jsem chuť se smát. A kdybych se nebála, že mě za to Elias zbije, udělala bych to," řekla. Pak kývla k šuplíku: „Je tam řetízek. Podej mi ho." A Paskal vedle šátečku, náušnic a slisovaných rostlin a listů našel kulatý přívěsek s do jantaru zalitou květinou. „Byl jeho, než zemřel."