Nechtěný dar (pt. 2)

178. Poklidné narozeniny (E)

 I přestože venku pálilo slunce, Eliasovi zmrzla krev v žilách. Oči mu chvíli klouzaly po papíru. Bylo to na tři roky.

„A co pak?" zeptal se.

„Pak budeš volný," zněla odpověď. Lia na něj jen upřeně hleděla. Jenže on by zrovna teď potřeboval, aby rozhodla za něj. I když on věděl, co musí udělat, nechtěl, aby odpověď vyšla z jeho úst. Nechtěl si tenhle úděl vybrat dobrovolně.

„Potřebuju chvíli," zahlásil a vrátil smotek papíru Anatolymu zpátky. Následovaný svou ženou vyšel pomalu na slunce. Anton čekající u povozu k němu vyšel a v očích se mu zračily obavy. Pochopil, že je něco špatně.

„Jde o něco z minulosti? Viní tě snad z něčeho nového?"

Elias zakroutil hlavou. „Chtějí mě omilostnit."

„Tak to je skvělá zpráva," zaradoval se Anton.

„Ale budu muset cvičit vojáky. Tři roky."

Anton si začal zamyšleně hladit vousy. „To ale není zas tak zlý, kluku... Lepší než osmdesát ran řemenem," řekl to, co Elias potřeboval slyšet. To rozhodnutí bylo vlastně snadné. Jen Eliasova nechuť vracet se k tomu starému Eliasovi ho prostupovala chladem.

Lia byla pořád ticho. Elias se jí zadíval do očí. Měla je temné a nepřístupné. Jen tam tak stála. Jako by se jí to netýkalo, ale když se jí zeptal, co si o tom myslí, odpověděla: „My nemáme na výběr, Eliasi."

Ale i to mu stačilo. Řekla MY nemáme na výběr. Byla v tom s ním. Tak, jak dovedla. Elias vešel dovnitř a rozhodnutí si převzal. Anatoly se na něj při odchodu ještě pokoušel mluvit, ale on se na něj ani neohlédl. Tohle oslavovat nemohl. A Anatoly by to pochopil, kdyby sám býval opravdovým vojákem. Bránit Stakarino před pár vysílenými chudáky u bran nebylo to stejné jako vraždit Gumeny v lese uprostřed bažin. V tu chvíli, ačkoli se konečně zbavil trestu, Elias o vděčnosti nepřemýšlel. Vysadil Liu znovu na povoz a zamířili k domovu.

„To, že budeš zase voják, neznamená, že musíš být znovu krutý," zašeptala.

Elias se na ni usmál a políbil ji na čelo. Nevěděl, co na to říct. Bál se vzpomínek, které v něm řinčení oceli vyvolá a ano, i podrážděnosti, která v něm může probublat napovrch. Výcvik nových vojáků znamenal disciplínu a tvrdou ruku. A on se obával, že by se ta nabídka mohla zase rozplynout, pokud by do svého úkolu nedal všechno.

„Pojďme na to nemyslet," řekl. „Dnes je tvůj den, broučku. A já tě chtěl vzbudit úplně jinak."

„To ještě můžeš," pokusila se i Lia znít šťastně a ulehla na seno. Vůz zastavil a Elias ji vzal do náručí a nesl do domu. Na schodech už na něj čekaly další dvě umučené tváře. Kieran s Lynou, které se už pod šaty vzdouvalo velké břicho.

„Tak co?" vykročil k nim a Elias se vynasnažil, aby jeho „Teď ne," neznělo moc důrazně. „Lia má narozeniny. A oba jsme a budeme v bezpečí. Tak to teď musí stačit. Kdyby se někdo ptal," a tím myslel kohokoli, kdo by je chtěl ten den ještě přijít navštívit, „tak jsme teď vstali." Odnesl Liu do postele a políbil ji na tvář. Pak zamířil do kuchyně k Iryně a předal jí list od Anatolyho. „Půjdu pro Liu natrhat novou kytici," očima se střetl s Paskalem, a zatímco četla, přiznal své pochybení.

„Omlouvám se," řekl. „Bouchly mi nervy." A Paskal k jeho překvapení vstal a natáhl k němu ruku. „Ať jde o cokoli, můžeš si být jistý, že na ni dám pozor."

Elias ruku přijal: „Nebude to potřeba, ale děkuju."

Iryna vzhlédla od listiny. „Hlavně na sebe dávej pozor, synku."