Nechtěný dar (pt. 2)

117. Mladší brácha (E)

 Plán byl jasně daný. Elias se k němu upínal, kdykoli někde zastavili na noc. A držel se ho, i když jeho spolunocležníci vedli o Gumenech hovory jako o špinavých krysách. Věděl, že nebýt Dahlii, byl by takový také. Sám se k nim teď přidával, aby se neprozradil. Slyšel je vyprávět o tom, koho všeho zabili. A gumenských samicích, jak říkali gumenským ženám. A jedno z těch vyprávění bohužel Eliasovi připadalo až moc povědomé. Uvědomil si, že už ho slyšel.

Bylo to vyprávění o ženě, kterou přepadli ve stanu u Obrových pařátů. Už měla přivázanou nohu k noze od postele. Nachystaná jako na zlatém podnosu. Přímo si o to říkala. Vystřídal se s kamarády několikrát. Taková malá poslušná kurvička. Nekřičela, jen kňučela. Tak se jí to líbilo. Elias došlo, že mluví o Dahlii. Byla tak vychovaná od Chakarova. Aby si nechala všechno líbit. Protože jinak by jí ublížil. Když mu to došlo, nedovedl se mu ani podívat do očí. Nejraději by se po něm vrhnul a rozmlátil mu zuby.

Když pak přišel Kieran a začal mužům v tichosti odemykat želízka, Elias ho zarazil, sotva ho odpoutal od stromu. „Ruce mu nech," řekl gumensky. Bylo mu jedno, že ten muž v tu chvíli pochopil, že umí jejich jazykem. Chtěl, aby se mu nepodařilo utéct daleko. Kieran přikývl a dupl, aby muži naznačil, že má zdrhat. Ten utekl a Elias až potom ke Kieranovi zašeptal: „Znásilnil Liu. Kdysi v Ramestalu. Než ji odvedli do Lightmondu."

Kieran na to vážně přikývl: „Musím jít."

Když se následujícího rána Černěnko probudil, tak zuřil. Tvrdil, že jim nějak museli pomoct. Ale Dimitrov pokrčil rameny: „To spíš máte zběha na Vaší straně. Náš neutekl."

Černěnko se v tu chvíli rozběhl směrem k Eliasovi a vytáhl sekeru, kterou měl u pasu, ale než si Elias vůbec stačil uvědomit, že se proti němu řítí, zastoupil mu Kieran cestu. Chvíli panovalo ticho. Všichni na sebe jen výhružně hleděli, než Morozov spustil: „My nepřijdeme o prachy za zdravýho Azmariňana, protože jste si Vy ty Vaše nechali pláchnout. A teď vypadněte."

Elias si nepamatoval, jestli z těch mužů kolem sebe někdy viděl vycházet takovou hrůzu. Třímali zbraně, především sekery a nože. A obklíčili cizince. Černěnko po chvíli zvedl ruce a začal ustupovat: „Tak klídek, lidi. Všichni jsme tu přeci přátelé... Nebudeme se mezi sebou kvůli té sebrance dohadovat."

Nato se ozvalo zezadu z karavany, kde jel jejich povoz, koňské zaržání a dusot. A pak odtamtud vyšel Garazov s kapesním nožíkem: „Hnědka vypadala, že by se potřebovala trochu proběhnout," řekl a ušklíbl se pro sebe.

„Vypřáhli jste nám koně?" nechápal velitel gumenských vojáčků.

„Nenecháme se přeci jen tak obviňovat," pokrčil rameny Juri. „Teď si ho padejte hledat. My pokračujeme na sever," přešel k Eliasovi a odvázal ho od stromu. Cizinci se vraceli ke svému vozu jako zpráskaní psi, Eliasovi pomohl Anton na povoz, a když se jim dostatečně vzdálili, zastavili a Kieran mu odemkl želízka.

„Tak to bychom měli," prohodil k němu a usmál se.

„Jestli nás dojedou..."

„Nedojedou," prohodil Kieran. „Juri se o to postaral."

„Garazov nevypadá jako špatnej chlap. Asi jsem se spletl, když jsem ho tak rychle odsoudil."

„Nebyl jsi jediný," pousmál se chlapec. „Poslyš, opravdu jsi v pohodě."

Elias pokrčil rameny: „V pohodě budu, až najdeme Dahliu. Ale jsem vděčný, že jsme i na téhle cestě společně."

„To muselo být asi hodně těžký říct," zasmál se Kieran.

„Nemůžeš se mi divit. Jsi můj mladší brácha. A já vlastně nikdy bráchu neměl. Prosper byl můj bratr tak akorát pokrevně."

„Bolelo tě, když zemřel?"

Elias zakroutil hlavou: „Necítil jsem nic. Ani nevím, kdy zemřel. Před gumenskou okupací ještě žil. A noci honu na čarodějnice se nedožil. A mě to bylo fuk. Kolikrát jsem ho sledoval, jak mrzačí Liu. A přemýšlel jsem, jak jednoduché by pro mě bylo ho zastřelit. Vím, že bych to zvládl bez mrknutí oka. Zabil jsem dobré lidi. Gumeny, které jsem neznal. Pak jsem se zpil do němoty a další den mohl zase pokračovat. To všechno předtím než jsem se zamiloval do Lii. Pak už jsem pít nemohl. Musel jsem zůstat střízlivý pro ni. Ale Prospera bych zapíjet nemusel. V životě jsem nepotkal víc zbytečného člověka. Ale ty jsi můj bratr. A je mi líto, že jsem ti kolikrát v Tanswrocku nahnal strach."

„Myslel jsem si, že jsi..." Kieran se zarazil a seskočil z vozu. Muži okolo sesedali a protahovali se na prosluněném palouku uprostřed lesů.

„Co jsem," vyhrkl Elias a taky seskočil.

Kieran na to sklopil zrak a zašeptal: „Na chlapečky..."

„To jsem o sobě rozhlásil sám," musel se ušklíbnout Elias. "Nevpadl jsem tak v podezření ohledně Auriho."

„Působil jsi vždycky tak odtažitě. Jako bychom pro tebe byli jen obtížný hmyz."

„Nedovedl jsem se rozhlížet okolo sebe. Šlo mi jenom o to, pokračovat v té lži s Liou. A s tebou mi taky šlo zpočátku hlavně o tu mapu. Ale v žádném z možných plánů bych tě tam nenechal."

„Nerad jsem tě zase viděl v poutech," přiznal Kieran.

Na to se Elias dovedl jen pousmát. Necítil se v nich dobře. Kdo by se taky s tím chladným kovem na rukou dobře cítil. Ale taky mu to nyní vrátilo vzpomínky na Liino zbité tělo přitisknuté k němu v posteli v Lightmondu. Nemohla se hýbat, ale byla v bezpečí. Tak o tom vyprávěla. Měla jistotu, že za ni rozhodne. Že se o ni postará. A Elias by teď rád rozhodl a postaral se. A taky se postará, až ji bude mít zase doma. S trpělivostí milujícího manžela, nikoli majitele, kterému je vydaná na pospas.