Nechtěný dar (pt. 2)

153. Paruka pro Liu (D)

 Když viděla Eliase s ní, opravdu to k ní přilákalo vzpomínky, které doufala, že už dávno pohřbila někde hluboko. Tu žárlivost, a taky malost. Připadala si oproti Avě prťavá. Neměla ani ždibec její krásy. A kdyby Paskal Eliase nenapadl, snad by to byla ona, kdo by svého muže odměnil pár trpkými slůvky. Ale vidět ho trpět, zvlášť teď, snášela velmi špatně.

A když se následujícího rána probudila v jeho náručí, musela se pro sebe usmát. V noci ho slyšela, i když on o tom nevěděl. Jak jí říká, že je důvodem, proč žije. Jak mluví o tom, že to pro něj bylo v poslední době těžké. A že byl zmatený. Ale zase k ní našel cestu. A Lia si ráno při pohledu na spícího Eliase uvědomila, že se musí víc snažit. Měsíc po návratu domů z ní spadl splín. Už si nepřipadala od všeho vzdálená. Už neviděla nezdar ve všem. Jen ve většině plánů. Ale přežívat uměla. Většinu života nedělala nic jiného. To, že nepřišla zasloužená odměna, ale jen další bolest, když ji unesli a mučili, neznamenalo, že by nemohla zkusit zase ochutnávat štěstí. Musela být jen opatrná, brát ho do úst po malých douškách a pořádně foukat, aby se nespálila.

Všimla si, že je Elias vzhůru a pozoruje ji. V tu chvíli se na něj usmála: „Promiň, miláčku," řekla a pohladila ho po tváři. „Máš to se mnou tak těžké."

Elias se na ni usmál nazpět: „Za to ty nemůžeš. Jak se dnes máš, lásko?"
„Líp," odpověděla Lia a jemu v očích hned zajiskřilo.

„A je něco, co by sis dnes přála dělat?"

Věděla, že se v ní snaží vzbudit zájem. O cokoli. A ona už měla pár věcí, které by jí činily skutečně šťastnou. Ale nejprve se ho dotázala: „Auri? A holky?" Elias vstal, došel k postýlkám, a když v nich nebyly, nakoukl do kuchyně: „Dobré ráno," zavolal a pak zase zavřel. Jsou v kuchyni. „Chtěla bys je?"

„Za chvíli," odpověděla. „Teď bych chtěla svého muže." Elias k ní překvapeně ulehl. „Jak moc jsem nakažlivá?" zeptala se ho.

„S Irynou si myslíme, že už nejsi. Ale jistotu nemáme."

„Dobře," usmála se na něj. „V tom případě můžu aspoň tohle," vsunula ruku pod peřinu a pokračovala Eliasovi do kalhot. On ji však zarazil: „Promiň, jsem na to moc utahaný. Ale těší mě, že..."

Než to dořekl, Lia se k němu otočila zády a to ho donutilo ztichnout. „Jsem pro tebe moc ošklivá. Tak je to. Já to vím. Vždyť který muž by chtěl uléhat s někým, kdo vypadá jako já."

„Tak to není, Lio."

„A jak to je?" vyhrkla, Elias vypadal, že vstává a odchází, ale Lia se při představě, že od ní odejde zase rozklepala. „Elio," zavolala na něj pokořeně. A on si lehl k ní a objal ji: „Jsem tady. Šššš..."

„Mohla bych dostat trochu makového mléka?" zeptala se v jeho objetí.

„Něco tě bolí?" zeptal se a ona přikývla. „Srdce. Zase cítím tu prudkou bolest na hrudi."

„Mohl by to být další záchvat," řekl to, co si mysleli oba a hned zavolal na Irynu.

„Ale musíš být se mnou. Prosím. Nenechávej mě samotnou," opakovala mu.

„Nenechám, miláčku," slyšela ho říkat a dobrovolně spolkla lžíci opiátu.

Když se později probudila z nočních můr. Elias byl stále u ní, ale něco bylo jinak. Hlasy z kuchyně, které ráno ještě nerozeznávala. Lyna a Emery. Sdílely si rady na pěknou pleť a taky na líčidla. V Azmarinských vrších se na líčkách nosila šťáva z jahod, malin a ostružin. V Guménii z řepy. Bylo to praktičtější a řepa byla levnější a snáze nalezitelná na každém kroku. Pěstoval ji skoro každý. Lyna před Emery taktně pomlčela, že mnohem častěji se používali rozmačkaní brouci.

„Eliasi?" zašeptala.

„Ano, jsem tady," ujistil ji.

„Máme návštěvu. Můžeš mi uvázat šátek? Šla bych je pozdravit."

„Udělám něco mnohem lepšího," řekl a vstal. „Mám pro tebe dárek a doufám, že se ti bude líbit."

„Ty jsi ode mě odešel?" vyhrkla namísto vděčnosti. Zlobila se na něj. Potřebovala se na něj spolehnout, že se příště neprobudí bez něj.

„Neodešel, miláčku. Zastavil se tu Kieran a já ho požádal, zda by pro mě něco neudělal. Přesněji řečeno, Lyna."

„A co?" vyhrkla Lia. Na to Elias vytáhl něco, co jí nejprve připomínalo koňský ohon. Až pak si uvědomila, že to je paruka. S dojetím v očích k němu roztřeseně natáhla ruku. „Tvé přítelkyně napadlo, že tě trochu nalíčí," oznámil jí a podal jí paruku, kterou si Lia kvapně natáhla na hlavu, takže jí ji Elias musel srovnat. A jemu samotnému údivem spadla brada. Liiny vlasy byly jiné, víc husté, víc tmavé. Lyna měla vlasy jemné a s oříškovým nádechem. Ale přesto Lie moc slušely. „Jsi tak krásná," řekl a ona se na to začala škrábat z postele, aby se taky viděla. Elias jí přehodil přes ramena pléd a doprovodil ji k zrcadlu. „Tohle jsem já," vyhkrla nevěřícně a pak se mu v slzách vrhla do náručí: „Děkuju. Moc děkuju."

„Vypadá to, že už je vzhůru," slyšela říkat z kuchyně Antona a sama hned chtěla od Eliase pomoct do světnice, aby se ukázala.

„No páni, děvečko. Tobě to ale sluší," zvolal k ní hned Anton, Kieran začal tleskat a Emery si vyměnila s Lynou úsměv. Lyniny vlasy teď byly dost krátké. Měla je sotva pod ramena. Ale nepůsobila, že by jí to rozesmutnilo.

„Děkuju," vyhrkla k ní hned Lia.

„Zachránila jsi mi život," odpověděla na to Lyna. „Tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat."

Pak Elias doprovodil Liu na deku k holčičkám a Auri si sedl vedle ní a objal ji: „Jsi moc krásná, maminko."

„Děkuju, miláčku," odpověděla mu a sevřela ho, zatímco si k ní přisedla Emery: „Kdybych ti mohla přispět já, ty víš, že bych taky neváhala." Její vlasy byly doslova zlaté a Lia věděla, že na ní by vypadaly směšně. „Ale můžu tě aspoň nalíčit. Ať víš, jak budeš vypadat, až se ti do tváří vrátí barva."

„Já se nikdy moc nečervenala," přiznala Lia. Její tváře byly prostě tak tmavé, že tuhle roztomilou schopnost pozbývaly. „Ale rty jsi mívala červenější. A taky ti uděláme něco s obočím. Vždyť tohle je učiněné houští." Lia na to hned začala nadšeně kývat. „Taky bych ti mohla propíchnout uši, ale bolí to a teče z toho krev. Nechci ti teď ublížit," zvážněla.

Lia se však cítila odhodlaně: „Chci to. Elias mi na to dá studený obklad. Viď, lásko?" otočila se na něj a ten nervózně přikývl: „Kvůli mě to nemusíš dělat. Je to změna na celý život," obrátil se na Antona. Neměl ještě ani Paskalovo svolení. Celý den se někde toulal a o tuhle důležitou chvíli v životě své sestry přišel.

Anton se zamračil, ale přikývl: „Jsou to její uši. A jestli v nich chce nosit zlato a nebo kravské kruhy, je mi to fuk."

Emery Liu pěkně nalíčila, Iryna jí potřela uši znecitlivující mastí. A pak měla Lia chvilku na to, se dívat na svůj odraz v zrcadle a užívat si, že vidí téměř stejnou tvář jako před pár měsíci, než ji Elias chytil za ruku a Emery vzala nad svíčkou opálenou jehlu. „Nebude to moc bolet. Jen to štípne," řekla jí. A Lia se zhluboka nadechla.