Nechtěný dar (pt. 2)

187. Poběhlice (M)

 Zkoušel to poté ještě několikrát, ale vždy bezúspěšně. Když si Mira všimla toho otráveného výrazu v jeho tváři, zašeptala k němu: „Mrzí mě to." A pod peřinou si spěšně natahovala košili a odtahovala se ke kraji.

„Třeba toho prostě nejsi schopná," vyhrkl, co si nejspíš domyslel, aby nebyl rozčílený, že se mu nepovedlo ji přinutit, aby se udělala.

Mira se na něj ukřivděně podívala. Vadilo jí, že to řekl. Ona sama už za tu chvíli s ním poznala svoje tělo. Pochopila, že ty chvíle v azmarinském držení, kdy přestala ovládat svoje tělo a v hlavě i v klíně cítila, jak se z ní uvolňuje napětí, bylo to, co od ní teď očekával on. Juri si však jejího pohledu všiml.

„Promiň, Miro, nemyslel jsem to zle," řekl a pokusil se ji políbit na tvář, ale Mira uhnula.

„Jak myslíš," ušlo mu tiše z úst. Chvíli jen tak ležel a hleděl před sebe. Pak pronesl: „Přeci takhle nepůjdeme spát."

Na to se k němu Mira přisunula a obezřetně mu položila hlavu na hruď. „Dobrou," zašeptala.

Juri ji objal, ale svíčku nezhasl. Po další chvíli se jí dotázal: „Myslíš si, že nejsem dobrej v posteli?" zeptal se jí.

Mira byla tou přímou otázkou vyvedená z míry. „Já... Já nevím," vykoktala.

„U všech Bohů, Miro," zabručel Juri. „To je snad ta nejhorší odpověď, jakou jsem od tebe mohl dostat."

„A... ale mě stačí, že jsi na mě milý," namítala Mira. „A... a že spolu budeme mít děťátko."

Juri se na ni slabě usmál a pohladil ji po tváři. „Jsi tak úžasná, Miřičko," řekl jí a pro Miru to bylo jako další pohlazení.

Ten večer se jí nakonec spalo krásně. O to víc, že šla následující den za Liou. Mohla si o všem popovídat a zase si poslechnout, jak se vede Aurimu. Seděli u Delgadových v ložnici. Auri už byl docela čilý a chvíli sám ukazoval Miře písmenka v pohádkové knížce. Přečíst celou větu bylo ještě pro Miru stále obtížné, ale snažila se. Byla ráda, že se zase může učit.

Když je chlapec nechal o samotě s holčičkami, povídali si i o soukromých věcech. Hlavně Mira se potřebovala svěřit. Řekla Lie, že si plní svoje manželské povinnosti.

„Chtěla bych mít miminko, víš," sdělila jí, zatímco Seli v jejím náručí pročesávala panence prstíky vlasy.

„A jak ti je? Nebolí tě to moc? Neubližuje ti?" zajímala se hned Lia.

„Je mi dobře," odvětila jí. „Juri se snaží. Není mi to... nepříjemné."

„Tak to jsem za tebe moc ráda." Lia si viditelně oddychla.

„Ale..." spustila a to donutilo její kamarádku zpozornět. „Juri by chtěl... chtěl by být dobrý milenec. Ale nejde mu to. Dělá všelijaké věci a některé se mi líbí, ale..."

„Jiné jsou ti nepříjemné?" dotázala se jí Lia a Mira zrudla a přikývla.

„Řekla jsi mu to?" zeptala se jí Lia a Mira zakroutila hlavou. „On se tím trápí. Myslím si... myslím si, že doufá, že je chyba ve mně. Včera mi řekl, že je možné, že nejsem schopná... ty víš co."

Lia chvíli mlčela a to donutilo Miru vyhrknout: „Promiň, neměla jsem o tom začínat."

„Ne," zarazila ji ihned Lia. „Jsem ráda, že mi to říkáš. Jenom jsem nevěděla, jak... jak se tě zeptat. Jestli už jsi někdy..."

„A... ano," vykoktala Mira. „Teda... myslím si že ano. A připadám si strašně. Tenkrát jsem nevěděla, co to znamená. Teď vím, že jsem špatná. Když s ním jsem to dovedla a s Jurim ne. Juri si nezaslouží někoho jako jsem já," oči se jí zalily slzami. „Zaslouží si někoho mnohem lepšího."