Nechtěný dar (pt. 2)

112. Sladké sny, Miřičko (J)

 O Dahliině smrti se dozvěděl v práci od Chalkina. Dřív bývali s Eliasem Delgadou dobří přátelé. Nebýt toho zatraceného večera, kdy se rozhodl Miru potrestat, byli by přáteli zřejmě dál. Jurajovi by se rady ohledně Miry moc hodily. Sám si připadal jako když chodí v kruhu. Stále ji moc miloval, ale nevěděl, jak se k ní chovat, a tak si raději, než jí ubližoval, zvolil k ní přistupovat jako ke skutečné hospodyni. Nikoli ke své ženě. Ani ke své milé. Dokonce ani jako k drahé přítelkyni. Nikdy hospodyni neměl. Ani jako malý. Jeho rodiče byli chudí. Juri se zařekl, že bude hodně vzdělaný, aby mohl být taky hodně bohatý. Vystuduje třeba na patriarchu. V Guménii nebylo moc příležitostí, jak zbohatnout. Všude se přepadávalo a kradlo. Lidé žili ve vesničkách, kde si každý pěstoval jídlo sám, natož aby se někde poblíž nacházela škola. Ale Juri měl štěstí, že v jejich vesnici žil vzdělaný duchovní, který místní kluky učil. Jenže Juriho jako by to naučit nešlo. Čtení i psaní mu připadalo neskutečně složité. Škrábal, vynechával písmenka. A když si Dahlia vymyslela, že bude Miru učit, měl na ní obrovský vztek. Nechtěl, aby si Mira procházela stejným zklamáním, jaké zažil on. A nevěřil, že když se to nedovedl pořádně naučit on, že by to ona dovedla. Když pak musel tu zprávu sdělit Miře, připadal si, jako by Dahliu zabil on sám. Tím, že se na ni tolik zlobil.

Mira ho přivítala s večeří. To byla jediná chvíle, kdy s ní za celý den mluvil. Sotva ho viděla, pozdravila a přinesla talíře na stůl. „Musím ti, něco nejdřív říct," pronesl posmutněle. Mira kývla a napjatě k němu vzhlédla.

„Jde o Dahliu Delgadovou."

„Jestli nechceš, abych k ní chodila, tak nebudu," vyhrkla najednou.

Juri zakroutil hlavou: „Dahlia je... mrtvá."

Mira na něj chvíli nepřítomně zírala. Pak se rozběhla do komůrky a zamkla se. Juri jí chtěl dát prostor se s tím vyrovnat. Samotného jej bolelo, že o ni přišli. Dahliu měl vlastně moc rád. Než k němu domů přišla Mira, trochu se občas přistihl, že ji Eliasovi závidí. Byla to taková radostná a chytrá dívka. Uměla všechny v dílně rozesmát, když měla dobrý den. S Eliasem byly skutečně spřízněné duše. I když v lecčem velmi odlišné. A především mu dala ten nejúžasnější dárek, který kdy dostal. Znovu mu vrátila pocit zamilovanosti a oddanosti k ženě. Přivedla mu do života Miru.

Doufal, že následujícího dne už Miru u večeře uvidí, jenže ona nejenže neuvařila, ale ani nevyšla z pokoje. Naštěstí mu uvařila Hedvika. Dětem o tom neříkal. Otálel s tím tak dlouho, jak mohl. Především proto, že Auri byl Hedvičin kamarád. Ale nakonec se to stejně musely dozvědět. Když stále přemlouval Miru, a dokonce jí i vyhrožoval, aby vyšla ven, zmiňoval se o Dahlii. I o Aurim. Chtěl, aby věděla, co se stalo. A taky chtěl, aby se s tím dovedla její křehká dušička smířit do té míry, že začne aspoň jíst a pít. Bál se, že samu sebe dožene ke smrti žízní.

Třetí den už věděl, že je nejhůř. Proto se snížil k tomu, aby prosil ostatní tovaryše o pomoc. A taky poprosil Irynu Dimitrovou, aby se o ni postarala. To mu činilo největší obtíž. Ona přišla o dva členy domácnosti, ale byl to on, kdo ji o něco žádal. Ona ale šla hned. Nevypadala ani příliš otřesená. Působila jen unaveně.

„Musíte to teď mít moc těžké, kdybych se mohl nějak revanžovat?" navrhl jí, když s ní spěchal do světnice. „My žádné milodary nepotřebujeme," zarazila ho a on už se pak udivený tím rázným odmítnutím nezmohl na nic. Chalkin s Kirovem mu pomohli vysadit dveře. Mira ležela v posteli jako tělo bez duše. Juri se lekl, že přišel příliš pozdě. Rozběhl se k ní a otočil jí tváří k sobě. V obličeji měla nezdravou barvu, oči zavřené a okolo nich měla zarudlou kůži. Suché rty se jí drolily jako cukrové homole.