Nechtěný dar (pt. 2)

120. Však já ji zkrotím (D)

 Roksana ji zavedla do sálu, kde dlouhý stůl prohýbal jídlem. Teprve teď, když se rozhlédla, se po dlouhé době setkala s některými známými tvářemi. Jako první viděla Olgu. Ta postávala se svým manželem a dvěma syny daleko od ní. Jako by se k ní nechtěla hlásit. Jen se na ni slabě usmála. Musela vědět, co jí provedli. Všichni to tu věděli. Pak k ní vykročila její matka. Byla vždycky tak nějak bezduchá a vůči Lie odtažitá. Teď k ní došla a pohladila ji slabě po tváři: „Vyrostlo z tebe krásné děvče," řekla, jako by jí po tom, co neřekla ani slovo proti Dahliině sňatku s Todorem, neměla co říct ani teď. Dahlia se nezmohla ani na úsměv. Jen na ni hleděla. Jak málo si byly podobné. Lia musela nehledě na své znechucení tou myšlenkou přiznat, že je po otci. Především svýma temnýma očima. A možná i bojovnou povahou. I když ona bojovala, aby ochránila ty, co milovala. Její otec bojoval pro moc. Poznala i pár svých tet a strýců, bratrance a sestřenice. A pak úlevně zahlédla ve skupince mužů Paskala. I on se na ni usmál. Víc vřele a něco řekl ostatním. Pak k ní vykročili a ona s úlekem chtěla ustoupit, když ji Roksana pevně chytila. „Žádné útěky. Stačí jediné mé slovo a půjdeš se stráží do pokoje."

„Lio," oslovil ji přátelsky Paskal. „Chtěl jsem ti představit tvé bratry, jestli dovolíš." Lia přikývla a on ukazoval na muže v různém věku. „Tohle je Rajko, Marko a Theodor." Lia se na všechny z nich slabě usmála.

„Já jsem Dahlia," řekla, ale bála se k nim přiblížit. Držela se blízko Paskala, než ji sestra odtáhla, aby jí představila svou rodinu.

„Ten Paskal je ale troufalec," slyšela jí říkat.

„A co udělal?"

„To, jak s tebou mluví... Pro něj bys měla být paní Draganová."

„Jsem Delgadová," vyhrkla Lia a sestra jí v tu chvíli plácla přes ruku: „Už zase to na mě zkoušíš?"

Otec pak tlesknutím svolal všechny k jídlu a Lia se chtěla posadit vedle Paskala, ale sestra ji zadržela. Usadila ji vedle sebe a na volné místo si brzy přišel sednout její budoucí choť. Lia se na něj nedovedla podívat. Jen seděla a poslouchala, jak mu jídlo čvachtá v ústech. Samotnou ji do jídla musela nutit Roksana. A když dojedli a začala probíhat volná zábava, otec tleskl rukama a oficiálně ji představil svým příbuzným. „Jak víte, ve městě se šíří zvěsti, že na nás pravidla neplatí. Že my své ženy nedovedeme potrestat. A já říkám... Proč bychom měli Dahliu trestat? Je to přeci jen jedna z nás... Má nejmladší dcera. Nepotřebuje naopak, abychom jí ukázali cestu zpět k víře. Poté, co jí Azmariňani svedli na scestí. Neměli bychom se jí namísto trestání snažit zachránit?" Všichni na ta slova souhlasně přikyvovali a hleděli na Dahliu. „A my toho dosáhneme, má drahá rodino. Společně s našim spojencem, panem Chakarovem, který se laskavě nabídl, že bude Dahlii mužem a vychová z ní vzornou ženu." Pak sestoupil ze schodů, na kterých stál, a kývl ke strážím. Jeden mu pak předal něco malého plátěného. „A abychom Dahliin hřích urovnali... Zbavili jsme ji i dopadů jejího hříchu." Zvedl tu věc nad hlavu a Dahlia si uvědomila, že je to panenka. Ta panenka, kterou se vydala na kopci, než ji přepadli, hledat. Byla celá špinavá a ohořelá. Hodil jí na zem a ona k ní pomalu s vytřeštěnýma očima vykročila. „M... moje dcery," vykoktala.

„Moji lapkové zabili toho špinavého Azmariňana i ty její křížence," slyšela říkat Chakarova. V tu chvíli se v záchvěvu takové bolesti, jakou nikdy v životě necítila, rozběhla k němu. Popadla nůž, který měl u pasu, a zamířila s ním přímo proti Grigorově srdci. Ale on jí chytil za zápěstí a Dahlia neměla takovou sílu, aby s ní dovedla bojovat dlouho. Sálem se rozlehlo křupnutí a Dahlia zakřičela bolestí, když jí vykroutil rameno a nožem, který stále pevně svírala, přesekl Dahlii vlasy těsně u hlavy. Nůž spadl na zem, kde ho sebrala stráž, než ji odhodil na zem. „Buďte bez obav," řekl. „Však já ji zkrotím." Liu opustila veškerá síla a bez hnutí zůstala ležet na zemi. Z jejích úst vycházely hlasité vzlyky. Její holčičky a její Elias už nebyli.