Nechtěný dar (pt. 2)

4. Anulace manželství (E)

Musela mu pomáhat se najíst i dojít si na záchod. Taky věděl, že ho bude muset mýt. Z rukou jako by měl dva rozžhavené uhlíky, které by si nejraději uřízl, aby ta bolest přestala. Byla snesitelná... Občas. Ale stálá. Cítil ji i když do něj nalili makové mléko. Když se poprvé pokusil s pomocí Antona a Kierana vstát, omylem se zapřel dlaní o matraci a ušla mu azmarinská nadávka.

„Omlouvám se," řekl poté provinile.

„To je dobrý, kluku. Jen si ulev," řekl na to Anton a zase ho začal zvedat na nohy. Když ho dotáhli do koupelny, zůstal sám s Liou. Bývaly doby, kdy tohle dělal on pro ni. Dělal to pro ni častěji než ona pro něj. Přesto se ona nezačala nikdy vztekat. Jeho to podráždilo vždycky. Nechat se od ní očišťovat. A teď z toho nebylo cesty ven. Ať chtěl nebo nechtěl, bude to pro něj muset dělat, dokud se mu aspoň trochu nezahojí ruce. Pak snad alespoň to zvládne sám.

Když se ho dotýkala, zavřel oči a rozbušilo se mu srdce. Lia si toho všimla, opatrně mu pomohla vstát a pak ho zničehonic objala. „Já vím, že je to pro tebe těžké," řekla. „Mohla bych ti říkat, že je nejdůležitější, že jsme oba dva naživu. Ale nebudu. Vím, že by ti to nepomohlo."

Elias přikývl a pokusil se o křečovitý úsměv, „namísto tří dětí teď budeš mít čtyři."

„Kdepak," zakroutila hlavou. „Budu mít tři děti a muže, kterému ráda a s láskou věnuji svou péči."

„Jsem za tebe moc vděčný, lásko," řekl a vztáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit. Pak si uvědomil, že nemůže. I Lia si toho gesta všimla, slabě se dotkla jeho prstů a zahleděla se mu do očí. Ty černé jiskrné duhovky na něj hleděly něžně, laskavě a oddaně. Doufal, že stejné pocity vyvolávají jeho oči v ní. Protože takový k ní chtěl být. Něžný... Laskavý... A oddaný celou svou duší.

Jeho první stolování s prošitými rukami bylo všechno jen ne důstojné. Skláněl se nad talířem, aby ze lžíce od Lii nic nevycákal, přesto byly kapky polévky všude kolem. Hlavní chod už se mu jedl lépe, ale ten mu zase zkazil Anton svou dobře míněnou připomínkou.

„Budete muset jít svědčit," pronesl k nim.

„Svědčit? Copak tu nebylo dost stráží?"

„Byl jsem se dopoledne zeptat za Anatolym. Říká, že Draganov tvrdí, že je Dahlia po právu jeho žena. A že se chtěl jen pomstít jejímu milenci. Pokud by na to soud přistoupil, bylo by možné, že..."

„Že anulují naše manželství?" vyhrkla Lia zděšeně.

„Nedáme tě jemu. Jestli proti němu nebude dostatek svědků, kteří by svědčili proti němu, aby byl vyhnaný z města, tak už něco vymyslíme."

„A co děti?" Elias si všiml, jak se vedle něj třese. Ani on by to nedopustil. Věděl, že kdyby ji dostal Draganov, podepsali by jí tím rozsudek smrti.

„Já nevím, děvečko. Jestli bude manželství platné, jsou podle zákona Draganovy. Auri i dvojčata. Ale jak říkám. Nedopustíme to. Kdyby se to náhodou mělo stát, Anatoly říkal, že tě pomůže dostat z města."

„Ale co Elias?"

„Ty víš, děvečko, že nikde jinde byste spolu žít nemohli."

Dahlia se opřela Eliasovi o rameno a začala mu smrkat do košile.

„Neboj se, broučku. Nic z toho se nestane," tišil ji alespoň slovy, když už se jí nemohl dotknout. Ale i jemu tekly slzy. „Zůstanete tady. Všichni čtyři. Nerozdělí nás."

„A jestli si to zkusí," vyhrkl Kieran. „Tak budou muset projít přeze mě." To donutilo Liu se přes slzy usmát.

Následující noc Lia zase uléhala mezi Eliasem a Aurim. Spala tvrdě. Jako vždy, když proplakala tolik hodin. Elias spát nemohl. Navzdory další dávce makového mléka ho bolely ruce. A možná ještě o trochu víc ho bolela duše. Představoval si, jak Draganov odvádí Liu ze soudní síně. A když jí pak Elias znovu potká. Někde uprostřed trhu, jak jde ruku v ruce s tou zrůdou, bude mít tvář celou od modřin a tělo rozbolavělé tak, že se ho bude muset přidržovat, aby zvládla chodit. Zahleděl se na ni, jak klidně oddychuje a přál si, aby ten moment nikdy neskončil. I když on měl zrovna v tu chvíli bolesti, alespoň ona klidně a bezbolestně spala.