Nechtěný dar (pt. 2)

140. Dominik Ogarkov (J)

 Mira se od Lii vracela tichá. Zamyšleně se držela jeho dlaně s očima zabořenýma do cesty před sebou. „Lia to zvládne," řekl, aby jí nějak ulevil.

„Ale musí jí to moc bolet," odpověděla.

„Pokud vím, není zraněná. Měla jen vykloubené rameno."

Mira na to přikývla a pokusila se o úsměv, ale on tušil, že si musely říct něco víc. O tom, co s Eliasovou ženou prováděl Chakarov. A nač Mira nedávala Jurimu právo, ačkoli byl její manžel. Ale on jí to nevyčítal. Ani si nedovedl představit, že tahle Mira byla kdysi stejně jako teď Lia v Severopolu každodenně znásilňovaná a bitá. Vždyť kdo by dovedl ublížit tak čistému stvoření. Otočil ji k sobě a pohladil po tváři: „Vím, že máš starosti, má milá."

„Tvá milá?" opakovala po něm udiveně. Červenaly se jí tváře jako jablíčka.

„Ano, jsi má milá," odpověděl jí. „Já..." chtěl jí říct, jak je mu líto, že si něčím podobný prošla. Chtěl ji vybídnout, aby se mu svěřila se svými myšlenkami, ale pak se zarazil. „Nic... Půjdeme domů."

Před setměním vzal děti a Miru na zahradu. Teď měl doma žínku, která potřebovala zabavit. A zahrádka jí činila radost. Proto chtěl zahradu zvelebit. Zasázet rostliny, především zeleninu a ovoce, které ještě nesázel. Prošel s nimi každý kout, aby věděl, jaké sazeničky a semínka nakoupit. Jahody, mrkve, okurky, kedlubny, cukety, celer... Jediný, koho opravdu nadchnul, byla skutečně Mira. Nory se ošíval, že zeleninu nejí, načež se musel Juri zasmát: „To dítě by bylo nejraději živé ze vzduchu."

„A koláčků," dořekl chlapec. Za ten necelý rok, co měli doma Miru, se mu změnil miminkovský obličej na pěkně rošťácký kukuč. A jak si tak Juri stačil všimnout, na Miru se upnul. I teď ji sem tam tahal za sukni a chtěl nosit. Dřív to Juri dovoloval. Ale teď tušil, že utáhnout tak velké dítě musí být pro Miru náročné. „Nezvedej ho," řekl jí. „Má svoje nožičky."

„Ale maličkaté," prohlásil Nory.

„A jestli je nebudeš procvičovat, tak maličkaté zůstanou," zalhal, vzal Miru kolem pasu a vedl ji směrem k posezení. „Letos udělám nové lavičky. Bude to kryté sezení. Takhle sem akorát prší a trouchniví to."

„Bude mít dlážděnou podlahu?" zeptala se pak najednou Mira a on překvapený jejím zájmem odpověděl: „Když si to budeš přát, budou i kameny."

„Kameny ne," vyhrkla rozrušeně jako by mluvil o kdovíjaké zhýralosti.

„Tak ne," pokrčil rameny a zmatení zamaskoval úsměvem. Hedvika mlčela, jen na ně zahlížela, a když se jí zeptal, jestli si chce taky něco zasázet, zakroutila hlavou. „Já se o to tady starala před Mirou. Myslím si, že moje zahrádka je taky hezká."

„Ovšem, že je," řekl hned. Nechtěl se dcery svými návrhy na změny dotknout. „Jen, že teď je nás víc. A někteří z nás," ušklíbl se na syna: „Stále rostou. Budeme potřebovat víc vlastního jídla."

S tím už Hedvika dovedla žít, ale přeci jen s ní trávil večer u jídla víc času. Snažil se s ní mluvit. Zjistit víc o jejích kamarádkách. O životě... Cokoli mohla dospívající dívka za život považovat. A byl rád, že se mu to vyplatilo. Večer, než přišla do ložnice Mira, se na něj obrátila a řekla: „Vím, proč to děláš, tatínku. Ale je to dobrý. Jsem ráda, že jsi s Mirou šťastný. Já jí se zahrádkou budu vypomáhat."

„Potřebuje to," kývl.

„Chová se teď teta Lia stejně? Potom, co se vrátila? Babička říkala něco o smilstvu."

Pochyboval, že jeho holčička ještě dovede tomu slovu přikládat pravý význam. Vnímala ho jako něco ošklivého, co zanechá na ženě hřích.

„Najdou ji teď Bohové, aby jí pomohli?"

„Najdou," řekl na to a poprvé pomyslel, že by se něco podobného mohlo někdy stát jeho dcerce. „Každou ženu, která si prošla takovým utrpení najdou. I když si kdejaká stařešina myslí, že se taková žena schválně nebránila, není to tak, broučku. Někdy prostě nepomůže ani boj, ani modlitby. Zlo je mocná zbraň. Ale dobro pak umí zacelit rány."

Viděl, jak po žebříku nahoru leze Mira a natáhl k ní ruku, ona se jí chytila a usedla vedle něj: „Čekáte na mě?" zeptala se.

„Ne, jen jsme si povídali. O Lie. Hedvika má o ní taky starost."

„Mohli bychom za ní zase zítra jít?" vyhrkla Mira.

„Ne," zakroutil hlavou. „Nechme jim taky trochu soukromí. Počkáme aspoň dva dny. Ale pak se určitě zastavíme."

Na to trochu zklamaně přikývla. Juri odkryl peřinu a ulehl, pak se k němu Mira přitulila a on ji ve tmě, zatímco povídal dětem pohádku, hladil. Už bylo dávno ticho, když ji v záchvěvu touhy několikrát políbil na spánek. Ale brzy v té činnosti ustal. Cítil chvění mezi nohama a nemohl si dovolit teď Miru rozrušit. „Miluji tě," zašeptal jí do vlasů.

Pak ucítil, jak se hýbe a její dlaň se dotkla jeho tváře porostlé vousy. Víc nic, ale jemu to stačilo. Byl za ten opatrný dotyk moc rád.

Následujícího dne společně odvedli děti k Juriho rodičům a pak se vydali s košíkem na trh. Kupovali semínka a sazeničky. Mira se zdála být v dobré náladě. Pořád ustrašená z lidí okolo, ale nadšená z té spousty pěkných věcí okolo. Zašli se vyptat Antona na Liu. A pak si pro ni přichystal to nejradostnější překvapení. „Ještě ti vybereme šáteček," řekl a sledoval, jak se jí rozzářily oči. Společně došli k šátkařce a Juri jí vysvětlil, že šátečky pověšené nahoře, kam nedosáhne, nejsou pro ni. Byly příliš drahé, než aby si je mohl Juri dovolit. Ale Mira to přijala dobře a okamžitě začala lovit mezi těmi nejlevnějšími. Juri byl na ní pyšný, že se tak snaží nezatěžovat ho zbytečnými výdaji. Ale zároveň věděl, že si mohou dovolit i hezčí. Sáhl od řady nad tou, ve které se přehrabovala, a vytáhl šátek s našitými modrými a fialovými kvítky. „Tenhle ti bude slušet," řekl jí a ona se na něj užasle zahleděla. Z očí jí kanuly slzy.

„Něco v nepořádku?" zeptala se trhovkyně.

„Naopak," usmál se Juri a vytáhl peníze. „Vezmeme si ho. Mé ženě bude určitě moc slušet." Zaplatil, a pak Miře nakázal, aby se otočila. Do vlasů jí uvázal šátek, jak to kdysi dělával pro Galinu. „Máte zrcadlo?" zeptal se, a když mu jej stařena podala, dal jej Miře. Ta se chvíli dívala na svůj odraz a pak řekla: „Je moc krásný. Nevím, jestli se ke mně hodí."

„Hodí," řekl na to. „Je krásný jako ty."

A ona ho pak políbila na tvář a stydlivě od něj zase odstoupila, když ji chytil za ruku a přitáhl zase vedle sebe.

„Ty si tu svojí vílu rozmazluješ," zaslechl za sebou Ovečkinův hlas.

„No to víš, dlouho jsem byl pryč, musím to Miře vynahradit."

„To chápu," odvětil Ovečkin. „Já jsem začal zase chodit k Savchukovi a celý den se těším, až budu zase už ženy a u dětí. Ta výprava z nás udělala měkoty," zakřenil se.

Garazov se v tu chvíli otočil na Miru a zjistil, že už za ním nestojí. „Kam zmizela?" vyhrkl a bez rozloučení začal v davu hledat Miřin šátek. „Miro!" zavolal a zahlédl ji, jak kamsi pospíchá.

Rozběhl se za ní, ale než ji stihl dohonit, najednou prudce objala jakéhosi mladého muže. Ten se nejdřív tvářil pohoršeně, než k němu vzhlédla a on ji evidentně poznal: „Miro, jsi to opravdu ty?" vyhrkl a ona teď ustoupila: „A... ano."

To už ji stačil doběhnout: „Miro," okřikl ji Juri rozezleně. Na trhu byla spousta lidí, která ho znala. A teď viděla, jak se jeho manželka chová nemravně k někomu jinému.

„T... to je můj manžel," vykoktala.

Muž natáhl k Jurimu ruku a představil se jako Dominik Ogarkov. „Jurij Garazov," řekl chladně Juri. „Můžu se zeptat, odkud znáte mou ženu?" popadl jí možná trochu hrubě za ruku a přitáhl vedle sebe.

„Z Azmarinských vrchů," odpověděl muž. „Přivezl jsem ji do Stakarina."