Nechtěný dar (pt. 2)

106. Nešťastný den (E)

 Jaro přišlo rychle. Sníh roztál a Stakarino obklopené z jedné strany lesnatými kopci zalila voda. Anton musel zvířata přivést do světnice. Poprvé od Liina porodu přivedli na svět v domě nový život. Tentokrát kůzle narozené v kuchyni jako milostpán.

Často teď jezdili na svůj pozemek na kopci. Stavěli tam ohradu, seník a přístřeší pro zvířata, aby je měli kam převést. Město, stejně jako podloubí domu bylo plné bahna. Nic pro domácí zvěř těšící se na jarní trávu. I rodina by ráda z města už odešla k jeho okraji. Dál od Azmarinských hranic a nebezpečí v bažinách za městem, kde se stále ještě bojovalo. Ale do té doby, než stihnou všechno postavit, další deště bahno z města zase odplaví.

Když po dešti přišlo několikadenní slunce a bahno vyprahlo, utíkali zase na kopec před tím příšerným zápachem a prašnými cestami. Elias si na záda uvázal Seli a ona ukazovala kolem sebe a brblala, co ji napadlo. Napodobovala zvuky, ale i některá slova. Iri se do mluvení nechtělo. Lia ji spíše nosívala přivázanou k hrudi, kde jí mohla pomazlit, kdykoli se jí zlíbilo. Na louce se zabalili do dek a četli si nebo jen tak povídali. Když nefoukal příliš prudký vítr, hrávali s Antonem šachy. Ty pastviny byly jejich budoucí domov. Budovali ho teď společně. Dávali prkno k prknu a i s pomocí Chalkina, Kirova a Ovečkina před očima rostla vysoká budova dvoupatrového seníku. Celá ze dřeva. Bytelného, zatepleného slámou. Byl to první krok. A dalším byl přístřešek pro zvířata a pořádný plot. Zatím čistě dřevěný, v budoucnu kamenný. Stavba domu potrvá. Potřebují na něj peníze z prodeje domu ve městě. A najít někoho, kdo je u sebe nechá, než domek dostaví. Hlavně děti. Elias tušil, že každý z jeho domácnosti dovede teď už přežít kdekoliv.

Plot rostl rychle. I domek pro zvířata postavili do konce prvního jarního měsíce. Věnovali se tomu téměř každý den chvíli po práci. Elias nedovedl pracovat rychle, ale to ani Anton. Jeden kvůli vysokému věku, druhý kvůli poraněným rukám a potížím s rovnováhou. Dahliu k práci moc často nepustili. Anton trval na tom, že mladá slabá ženská nemá zvedat těžké věci, může ublížit sobě nebo i ostatním. A Elias na rozdíl od Lii neprotestoval. Ta trochu trucovala. Elias rozuměl, že se chce podílet na vzniku jejich vysněného domova, ale rovněž rozuměl Antonově straně pohledu: „Nelíbilo by se mi, kdyby sis ublížila," řekl jí na rovinu.

„Ale to se může stát i tobě," vyhrkla.

„Jenže já jsem silnější než ty, Dahlio. Tak to prostě je. Nemysli si, že ty neděláš záslužnou práci."

„Jsem s dětmi," došlo jí, kam tím míří.

„Pro mě je to ta nejzáslužnější práce, kterou si dovedu představit," řekl jí. „Staráš se o to nejcennější, co mám. Nesmíš to brát jako můj rozkaz, miláčku. Jen jako nutnost, ke které se teď na chvíli musíme snížit."

„Jenže ty jsi buď v práci, nebo na kopci nebo příliš unavený. Jak se do toho rozvrhu mám vejít já," posledních pár slov řekla nejistě, téměř šepotem. „Kdybych ti pomáhala, aspoň bychom byli také spolu."

„Budeme," ujistil ji Elias. „Už brzy." V duchu si vynadal a dal si závazek, že se bude pokoušet nepřicházet domů tak unavený. Jenže to by se musel víc šetřit a to by také znamenalo zpomalit v práci. Teď po Malcolmově nešťastném odchodu to riskovat nechtěl. Byl jediný Azmariňan v dílně. Savchuk pravděpodobně už žádného jiného přijmout nechce. A i na jeho práci by se mohl blíže zaměřit. Stačilo mu k tomu dát záminku. Elias o sobě mohl říct všelicos, ale rozhodně nebyl přehnaně důvěřivý.

Ale ani Lia nebyla ochotná slevovat ze svých nároků na společný čas. Ačkoli ho stále ujišťovala, že děti velmi miluje a nechce znít nevděčně, byl si jistý, že v tom to nevězí. Lia prostě potřebovala mluvit a přemýšlet. Interakce s dvěma jednoročními dětmi a odpolední příprava úkolů s Aurim jí nemohla stačit. A on pak přišel a nedovedl se často ani převléct do košile, než jako špalek padl na postel a usnul. Dokonce jí prý občas budil svým chrápáním.

„Já nechrápu," podivoval se nad tím.

„Chrápeš. Když jsi přepracovaný, tak chrápeš. Auri to včera už nemohl vydržet a šel spát do dětského pokoje," přiznala mu.

„A proč jsi mě nevzbudila?" nechápal.

„Protože ty se z nás potřebuješ vyspat nejvíc," pohladila ho po vlasech a políbila na čelo. Nechtěla se hádat. Za to jí byl vděčný.

Taky ho při práci teď častěji chytaly křeče do rukou. Už je dlouho neměl, a proto ho to tolik překvapilo. Rovněž ho bolela záda. Připadal si jako stařeč. A litoval toho, že nemůže tolik pečovat o svou ženu, jako ona o něj. Se vším mu pomáhala, tišila jakoukoli bolest i potřeby. Bohužel právě po ní si utahaný Elias zoufal nejméně. Všiml si, jak se vedle jeho ospalého těla někdy sama večer vzrušuje. Jí samotné došlo, že on se do žádných hrátek zapojit nezvládne. Připadal si trochu pateticky, když jí poté, co k němu ulehla, omluvně zašeptal: „Miluji tě."

A ona se k němu po celém dni odloučení přimkla a zašeptala nazpět: „Já tebe taky, lásko," než se jedna z holčiček rozkňourala a Lia k ní musela vstát.

I dcery Eliasovi chyběly. Připadal si teď nikoli jako otec, ale jako nějaký vzdálený příbuzný, který v předstíraném zájmu o jejich dobro jednou za čas přijde, zkontroluje si, jestli se za dobu odloučení výrazně nezměnily a zase odejde.

I to na něm Lia poznala, a tak, když bylo hezké počasí a mohla ho na kopec doprovodit, dělala všechno proto, aby je mohl mít někde poblíž.

Bylo tomu i toho nešťastného dne, kdy se pro Eliase všechno změnilo. Jasná obloha, hřejivé paprsky slunce a čiré zoufalství z toho, čemu mohl zabránit, kdyby dal přednost své rodině před vidinou stále nehmatatelné budoucnosti.