Nechtěný dar (pt. 2)

164. Symbol z Tanswrocku (E)

 Garazov ho nepřestával udivovat. V jednu chvíli spolu probírají, jak přimět Miru, aby si s ním užila milování. Druhou chvíli se u nich v kuchyni prkenně omlouval, že se jeho žena chovala naposledy nevhodně. Všichni na něj nechápavě zírali, když těm nechápavcům napověděl: „Však víte, ta pusa. Byla celá rozjařená. Je to moje chyba."

Elias musel zakroutit nad tou pošetilostí hlavou: „Snad jsi jí nehuboval?"

„Kluk má pravdu," přisvědčil Anton. „Taková blbost."

„Jsem rád, že to od ní neberete zle," usmál se Garazov, když mu Anton úsměv z tváře smyl: „Nemyslel jsem jí. Ty jsi blbec," v zápalu rozhořčení zapomněl na zdvořilost a Auri se vedle Eliase rozesmál, čímž si vysloužil Eliasův káravý pohled, ale vzápětí mu dobrácky rozcuchal vlasy, aby mu dal najevo, že se na něj nezlobí. V tom byl s Aurim kříž. Mohl si říkat jeho otec, ale nikdy ho jako otec nesměl kárat. Chlapec by jeho zlobu prožíval víc než jak byla myšlena. Naštěstí byl Auri opravdu chytré dítě.

„Takže Vám to připadá v pořádku? Vždyť nejste..." zarazil se Garazov, protože hledal vhodná slova, aby nebyl neuctivý. „Jste Gumeni. Jako já."

Iryna přikývla: „Možná kdysi. Věk a zkušenosti naučí člověka tyhle věci buď hrotit nebo nevnímat. A kolem nás je spousta netradičních manželství. Vlastně jsme už asi oba zapomněli, jaké jsou hodnoty v tradičním Gumenském manželství. My jsme se vzali až na staří," usmála se na Antona a ten jí úsměv opětoval. „Mira je z mé zkušenosti zdvořilá a milá dívka."

„Ano, to ona určitě je," přisvědčil Garazov.

„Tak se tak k ní chovej," opět si přisadil Anton. „Buď k ní milý a zdvořilý."

„A jestli potřebuje ujištění, že ji miluješ, tak jí ho dej," vložil se do toho Elias. Na chvíli si připadal moudrý. I jeho zkušenosti naučily. Ale teď na něj čekal další milník. Měl svou ženu přivést do nového domu. Zatím jen holých zdí, ale přeci. Byl to dospělý krok, který činil podruhé v životě. Poprvé s Mary, když jí zavedl do bývalé putyky a ona mu měla věřit, že s trochou drahého nábytku vybudují útulný domov. Tenkrát to nevyšlo. Ne tak, jak si představoval. Ale tentokrát to vyjít muselo. Postupně postaví kamenný plot a postarají se o to, aby jejich rodina mohla vyrůst v bezpečí. Bylo to úsměvné. Byl stále mladý, ale na svůj věk už dělal takovou spoustu dospěláckých věcí. Tohle byla jedna z nich, přesto se jí bál jako malý chlapec.

Dokonce se přistihl, že den stěhování odkládá. Musel to být Anton, kdo zavelel začít balit nábytek. Ale když chtěl Elias začít zdržovat svou pomalou prací, zarazil ho: „Nesahej na to," zarazil ho, když si všiml, jak nemotorně skládá knihy a oblečení do beden. „Sehnal jsem si na to pomocníky. Přijde Kieran s Lynou, Taky Emery s Nikolajem, Kirov s Kaťou a taky..."

„To zní jako hotová armáda," ušklíbl se Elias. Proti tomu už nemohl vyhrát. Odebral se tak alespoň do ložnice, aby oblékl svou ženu a na tu novinu ji připravil. Lia si všimla, že není sám sebou: „Děje se něco?" zašeptala k němu.

„Děje," přitakal, a pak se pokusil odlehčit situaci. „Anton se rozhodl povolat nám sem armádu Gumenů," řekl v předstíraném smíchu. „Stěhujeme se."

„Už?" vyhrkla, ale na rozdíl od něj to vzala podivně radnostně.

„Už," řekl a Seli po něm zopakovala. „Už... už, tati."

Elias ji vzal do náručí a posadil si ji na klín: „Už, miláčku." Hladil jí po zádech a houpal na koleni. Nebo se mu kolena možná třásla sama.

„Doufám, že se ti tam bude líbit. Nepodílel jsem se tolik, jak jsem doufal. Ale aspoň návrh je ode mě."

„Smím ho vidět?" zeptala se Lia.

„Nechceš být překvapená?" nechápal Elias.

Lia zakroutila hlavou: „Už prosím jen žádná překvapení. Chci být připravená na to, co uvidím."

Elias trochu zklamaně, ale zároveň s podivnou úlevou vytáhl z kapsy zpřehýbanou kresbu. „Možná to budeš potřebovat trochu vysvětlit. Není to moc precizní práce. Jen taková moje představa. Nejsem žádný stavitel."

Lia už ale odpověděla: „Dvě patra a půda? A na téhle straně je taky východ?" poklepala na náčrt půdorysu.

„Jo, to jsou dveře. Jsou tam dvoje. Připadalo mi to bezpečnější. A nad dveře dáme zvoneček s provázkem. Smluvíme si znamení. Aby každý, koho známe a máme rádi, zvonil stejně. A na toho, kdo stojí u dveří, bude vidět i zeshora. Taky jsem chtěl lanový žebřík, který bychom mohli spustit z okna, ale Anton říkal, že to už zní jako pevnost."

„Pevnost zní dobře," opáčila mu Lia. „Je to pěkné, Eliasi. Už se těším, až to uvidím. Tak se tím hlavně netrap," řekla a on pochopil, že mu jeho žena vidí do hlavy.

Pomohl jí se obléct a upravit, aby návštěvu přivítala zase jako ona. Ale taky spolu pak zůstali v ložnici, ze které postupně mizel nábytek. V domě bylo asi moc lidí na ně na oba.

Až jako poslední se zvedl on. Kieran pro ně přišel s tím, že už je všechno hotové a Elias si přál vrátit čas a vidět, jak pozpátku všichni znovu vchází do domu a vrací nábytek a hrnce zpět na místo. „Kirov s Ovečkinem vezmou postel," oznámil jim, jako by bylo normální, že prostě přenesou jejich vzpomínky na společné noci do jiného domu.

Elias přikývl, nechal s Kierana s Lynou vzít dvojčata a sám společně s Aurim podepírali Liu, zatímco jí pomáhali na povoz.

Pak k sobě přimkl Liu, která zase pevně svírala děti. Cesta netrvala dlouho. Zůstávali stále poblíž města. Blíže Garazovým a také volné přírodě. Ale stále s pocitem bezpečí uprostřed lidí, kteří se také rozhodli utéct do přírody, když jim to vedení města umožnilo. Konec konců snad i polovina lidí tady si zakusila, jaké to je, nemoct se dlouhé měsíce svobodně dotknout trávy.

Lia poznala jejich prozatím dost provizorní stavení už z dálky.

„Jak se ti líbí?" zeptal se jí Elias.

„Vypadá jako domov," odpověděla a to mu stačilo, aby z něj spadla veškerá tréma. Pomohl jí z vozu, ale ona ho zarazila, když ji chtěl nést dál. Pomalu došla nemotorně po svých ke dveřím, zatímco ji zbylá desítka pozorovatelů nechávala samotnou bojovat s rovnováhou. Ztěžka se opřela o dveře a pak se otočila na Eliase. Ihned si všiml, že má v očích slzy a vykročil k ní: „Co se děje, lásko?" zeptal se.

„Zvoneček," odpověděla mu.

„Jo, ještě není přidělaný. Kdo má u sebe ten zvonek?" zavolal do davu přátel a Ovečkin mu ho podal. „Musíme provléct šňůrku tímhle očkem," ukázal nad sebe, ale to už Elias přehodil šňůrku se zvonkem přes očko. „Pak se to do něj dá," řekl a podal konec šňůrky Lie. „Tak do toho, zazvoň," a ona se mu podívala do očí a okolím se rozlilo cinkání doprovázené Liiným smíchem.

Elias ji chtěl znovu popadnout do náručí, ale ona se mu vykroutila: „Já sama."

„To ani náhodou, Lio. Přenesu tě přes práh."

„To se u Vás dělá?" zeptala se a on přitakal.

„Tak dobře," usmála se a nechala se přenést do místnosti, která měla brzy sloužit jako kuchyně. „Víš, co se dělá u nás?"

„Co?" zeptal se.

„Kreslí se nad vchod znamení pro odehnání zlých duchů."

„Máte někdo křídu?" zavolal, a když všichni kroutili hlavou, najednou se ozvala Mira. „Mám tuž," a vytáhla ji z kapsy.

„To bude stačit. Děkuju," natáhl se po ní a zvedl Auriho, který nakreslil nad dveře symbol. A Elias si uvědomil, že je to ta stejná runa, kterou viděl tenkrát v dole a myslel si, že je to symbol vzpoury. Lia mu tenkrát nelhala. Ti otroci si ten symbol nevybrali bezdůvodně. I tam se chtěli cítit aspoň trochu jako doma.