Nechtěný dar (pt. 2)

179. Odteď tu velím já (E)

 Jezdila na něm a ňadra se jí rytmicky pohupovala. Trvala na tom, že si nechá na sobě paruku. Ale její vlasy byly to poslední, co Elias momentálně vnímal. Hleděl jí střídavě do očí a na ty dvě velké tmavé bradavky. Pokoušel se vydržet co nejdéle, ale bylo to téměř nemožné. Měl ji před sebou nahou a horkou. Jako by i její stehna pálila kůži, které se dotýkala, jak na něm seděla. Zakláněla hlavu jako by chtěla vzdechy poslat k nebi. Dala si ruku mezi nohy a začala se vzrušovat. Elias se na ni už nedovedl soustředit, jeho tělo se napjalo a veškeré napětí směřovalo do ní. Vzápětí už poklidně oddychovali. Chtěl ji ten večer mít jenom pro sebe. Toužil po tom, prostě ji vzít do náručí a usnout. Ale jako vždy se zvedl, stáhl jí paruku, na hlavu uvázal šátek a zašel pro děti. Auri ten večer nechtěl spát na kraji, ale mezi nimi. Gumenský otec by jistě řekl, že je na to moc veliký. Elias ale věděl, že Auri svou matku potřebuje. A tak ještě uspal Seli, která ne a ne zavřít víčka, a sám si lehl na kraj postele.

Ráno vstával většinou časně a šel s Antonem obstarat hospodářství. Stále stavěli, stále přiváděli nová zvířata. Statek už čítal tři kozy, deset ovcí, dva koně, dvacet slepic a patnáct krav, zatímco ve městě se Anton staral jen o jednu kozu, pět krav a svůj párek hnědáků. Jen ten jeden den si chtěl přispat. Konečně k sobě Liu přitulit a vychutnat si pár slastných chvil ticha se svou ženou. Uvědomit si, že všechno to truchlení od doby, kdy ji unesli, je za nimi. Zvládne Antonův hněv a odpoledne pak bude pracovat o to pečlivěji. Tohle mu za to stálo. Jenže ráno ho nevzbudily děti, Lia ani Antonovo burácení. Byla to Iryna.

„Vstávej, synku," šeptala. „Přišli pro tebe vojáci. Anatoly pro tebe poslal."

Elias si unaveně protřel oči. „To snad nemyslí vážně..." uniklo mu nejprve azmarinsky. Ale nic nepřekládal. Tušil, že nemusí. Políbil Liu na tvář. „Kdyby jí bylo zle, pořád máme makové mléko. Jen ji za mnou neberte." Vyklouzl zpod peřiny, spěšně se oblékl a dostal od Iryny raneček s věcmi. V domě se ještě spalo, když vyklouzl ven. Skutečně tam na něj čekali, nastrojení v uniformách. „Nasadíte mi želízka?" ušklíbl se.

„Anatoly říkal, že budeš potřebovat doprovod," řekl jeden. „Jsme jeho kamarádi. Já jsem Pencho, tohle je Krum," ukázal muž na toho druhého. „Vy dva jste prý také přátelé," spustil, zatímco se ubírali od domku dál. Elias byl jen rád, že je tak časně, protože je nikdo ze sousedů nevidí, jak ho vedou do města.

„Byli jsme," připustil Elias. „Teď si tím nejsem tak jistý."

„Ale jdi ty. Však Anatoly si dává takovou práci s integrací Azmariňanů právě kvůli tobě."

Elias se na něj udiveně zahleděl. Musel si dát chvíli, aby si tu informaci přebral. Anatoly si asi vážně myslel, že Eliase potěší.

„Říkal, že nezná moudřejšího a poctivějšího člověka," přisvědčil Krum.

„Možná tak moudřejšího a poctivějšího Azmariňana. Těch moc Anatoly osobně nezná, takže tomu bych i věřil," ušklíbl se Elias.

Zavedli ho k městským hradbám, kde právě probíhal výcvik. Muži máchali meči proti slaměným panákům. Byla to příšerná podívaná. Na Gumeny, kteří byli zvyklí bojovat s kladivy. Elias zůstal stát na místě, zatímco jej muži opustili a šli pro Anatolyho. Cvičenci sice nepřestali trénovat boj ani střelbu z luku, ale zahlíželi na Eliase. Elias si všiml mezi nimi dalšího Azmariňana. Už měl vojenské oblečení, ale nevypadal nijak zabraný do boje s fiktivním slaměným nepřítelem. Jen tam tak postával a sledoval paprsky slunce odrážející se od naleštěného meče. Eliasovi nevěnoval obzvlášť velkou pozornost. Spíše Eliasovi připadlo, jako by se jeho pohledu vyhýbal. Samotného Eliase by zajímalo, co si o téhle pochybné armádě myslí. Azmariňané už dávno nebojovali jen silou. Používali pušky, střelný prach a pár let starou novinkou byly revolvery. V Guménii se čas zastavil. Svoje zbraně si vyrábět neuměli nebo snad ani nechtěli. Dovedli je jen krást Azmariňanům. I Lia věděla, jak Azmariňané tyhle věcičky používají. Musela se s nimi poprvé setkat nejpozději u Obrova Pařátu. A taky je dost rychle dovedla používat, jak mu ukázala v Azmarinských vrších. I když se jednu takovou věcičku rozhodla využít k tomu, aby zabila samu sebe, nikoli proti nepříteli, kterým byl tehdy on sám.

„Tak co na to říkáš?" ozval se za Eliasem Anatolyho hlas.

„Že se divím, že město stále stojí. Proč sakra sekají do trávy a nebojují spolu?"

„Ještě jim na to chybí postřeh. Zatím se učí, jak to vůbec držet a neublížit si přitom," zasmál se, ačkoli to bylo spíš k pláči. „Ještě se zlobíš?"
„Za co? Za to, že ze mě chceš udělat zase vojáka nebo že jsi pro mě poslal stráže jako pro zločince?"

„To jsou moji kamarádi," opravil ho Anatoly.

„Jo, to oni říkali taky," ušklíbl se Elias. „Tak, co po mě chceš?"

„Abys je cvičil. A taky nám pomohl promyslet obranu města."

„Tohle se dá vycvičit?" šťouchl si do něj Elias.

„Máme víc vojáků. Někteří jsou zkušení, někteří méně. Tohle jsou nováčci. Chci, aby sis vybral deset z nich. A uvidíme, jak daleko se pod tvým velením dostanou. Ale radím ti, neopovažuj se to sabotovat. Stakarino už není v takovém bezpečí jako dřív. Ty mapy spoustě lidem pomohly, ale taky už se jistě dostaly do spousty špatných rukou. Množí se případy ozbrojených skupin se zbraněmi."

„Co s nimi děláte?" zeptal se Elias.

„Co myslíš?" řekl ironicky Anatoly. Na odpověď nečekal. „Vydali jsme prohlášení. Každá skupina, která veze víc jak pět zbraní bude v lese zneškodněna. Počítají se větší nože, pušky i pistole. Tihle muži budou muset umět vraždit. Tak si vyber..."

Elias se zamyšleně rozhlédl. Nejprve ukázal na Gumena, který vypadal, že nůž aspoň uzvedne. „Chci toho. A taky toho," jako druhého označil lukostřelce, který byl aspoň schopný se trefit na terč. Dál už vybíral náhodně. A když mu zbývalo poslední místo, ukázal na Azmariňana: „A jeho."

„Vyloučeno," zarazil ho Anatoly.

„Proč? Jeden Azmariňan je v pohodě, ale dva pohromadě už jsou bezpečnostní riziko?"

Anatoly se tvářil tajemně, ale nakonec řekl: „Tak jo. Je tvůj." Pak společně vystoupali na ochoz a Anatoly hlasitě začal vyjmenovávat: „Lyubomir Kunin, Chavdar Daskalov..." Eliasovi obzvlášť ulpělo jméno Azmariňana... „Andreas Borges."

„Odteď je Váš kapitán tady Elias Delgado. A Vy ho poslechnete na slovo."

Elias čekal, že řekne víc, ale on ho tam nechal stát a odešel. Jemu samotnému slova došla. Chvíli se jen díval dolů na ty zmatené tváře. Jeden z mužů si dokonce odplivl. Pak ale sešel dolů. „Dej mi svůj meč," řekl tomu muži. A když ten jen zakroutil hlavou, Elias si ho od něj jednoduchým chvatem vzal. Jako by se mu vracelo všechno, co ho naučil jeho učitel a válka. Přitiskl muži čepel ke krku. „Tvůj vládce to řekl jasně. Odteď tu velím já. Takže do řady..."