Nechtěný dar (pt. 2)

41. Spadla mi hůl (E)

V noci se jí zdály špatné sny. Křičela ze spaní. „Nech ho! Prosím. Neubližuj mu," volala. Elias si domyslel, že to křičí na něj. Chtěla, aby se nedotýkal jejího milence. Bála se Eliase. A on se jí nedivil. Když přišel odpoledne Anton, byl na Eliase naštvaný, protože mu nikdo nepřišel říct, že není v práci.

„Copak tam nevydržíš ani jeden celej den!" rozzlobil se na něj a Iryna se před Eliase postavila. „Dnes ho nech být. Aspoň pro dnešek."

„Tak fajn. Dnes žádná večeře," oznámil Eliasovi. Ale zatímco Lia spala, i když neklidně, Iryna mu v noci tajně přinesla talíř s kouskem namazaného chleba. „Musíš aspoň něco sníst, synku. Měsíc jsi hladověl."

„Děkuju, ale já nemůžu, paní," uklouzlo mu a jí po tom oslovení ušel lítostivý povzdech. „Jen jez. Počkám u tebe než to dojíš a pak ten talíř umyju. Anton se nic nedozví."

Elias přikývl a hladově se pustil do chleba.

„Měl jsi dnes těžký den," řekla mu. „Ale neboj se. Za mnou budeš moci přijít vždy."

„Děkuju Vám," usmál se na ni, a když odešla, nahnul se nad dětskou postýlku a sledoval své dvě spící princezny. „Pro Vás tu zůstanu, lásky moje. A i pro Vaši mámu. Nemohl bych žít bez ní."

Následujícího rána nevyspalý mlčky následoval Antona do dílny, kde se s ním Anton rozloučil výhrůžkou: „Ne, že zase odejdeš z práce dřív."

A Elias si to vzal k srdci. Celý den jen mlčky pracoval. Na nikoho nemluvil, nikomu na nic neodpovídal. I ostatní brzy pochopili, že s ním dnes nemají mluvit. Zvládl to až do večera, kdy se všichni domlouvali, že dnes půjdou z práce dřív a stráví horký večer v hospodě. Už se chystal se postavit na konec řady a vzít si peníze, když mu spadla hůl a on ji začal pod stolem hledat. Nahmatal ji, ale chytla ho křeč do ruky a měl potíže se postavit. A pak najednou slyšel, jak někdo zamyká dveře do dílny a bylo ticho. V tu chvíli přepadla Eliase čirá hrůza. Držel se za rozklepanou ruku a tiskl se pod stůl. Věděl, že se na něj bude Anton zlobit. A ostatní z dílny se mu budou smát. Všem byl jenom na obtíž. V dílně, protože nebyl schopný dělat ani z poloviny tolik práce co ostatní. Lie, protože chtěla být se Stefanem. Antonovi, protože ho musel živit. I Iryně, která musela mít před manželem tajnosti. Jak se stmívalo, měl čím dál tím stísněnější pocit. Jako by znovu cítil na sobě cizí dotyky nedovolující mu ani chvíli klidu. Vzpomněl si, jak je prosil, aby ho nechali na chvíli odpočívat. Někdy usnul uprostřed jejich tyranie. A pak ho probudili kopanci. Roztřásl se a zalezl pod stůl jako by se chtěl před nimi ukrýt.

Už se stmívalo, když dovnitř vešel Anton se Savchukem.

„Kluku!" zavolal do dílny.

„Delgado, jsi tu?" opakoval Savchuk.

„Ta... Tady," zašeptal Elias.

Anton si klekl pod stůl a vyhrkl: „Co tu sakra děláš?"

„S s.... spadla mi hůl. Omlouvám se," do očí se mu vedraly slzy.

„Vstávej," řekl mu jen Anton. Zato Savchuk k němu natáhl ruku a pomohl mu na nohy. „Dám ti výplatu. Jestli zítra nechceš chodit, pochopím to."

„Však on dorazí," pronesl za něj Anton, převzal od Savchuka peníze a vedl ho domů.

„Takhle to dál nepůjde," mrmlal si pro tebe.

„Omlouvám se. Já se moc snažil," odpověděl Elias. Z očí mu stále stékaly slzy. Právě míjeli Chalkina s Kirovem, kteří šli z hospody.

„Všechno dobrý, kámo? Nám vůbec nedošlo, že s námi nejsi."

„Však jste ho jenom zamkli v dílně. Nic vážnýho se nestalo," odpověděl za něj Anton. Když ho dovedl domů, přišla jim otevřít Lia. Okamžitě si všimla, že Elias celý bez sebe. „Co se stalo, Elio..."

Elias se zmohl jen na pomatené: „Upadla mi hůl..." a znovu začal plakat.

„Však se tak moc nestalo," spustil Anton, ale Lia Eliase objala a nehledě na jeho zmatečnou odpověď ho začala utěšovat. „Pojď, půjdeš se natáhnout. Určitě se tu najde i něco k jídlu."

Uložila ho do postele a zula mu boty. „Můžeš být pro... prosím u mě," vykoktal.

„Jistě, lásko," řekla mu a on se od ní nechal objímat. Potřeboval ji mít u sebe. I když ona už měla jiného.

„Děkuju," zašeptal úlevně a zavřel oči.