Nechtěný dar (pt. 2)

115. Nejsem hříšnice (D)

 Když se dozvěděla, že je Auri pryč, netušila, jestli se má smát nebo plakat. Její chlapec byl někde uprostřed divočiny dočista sám. Mohli jej chytit Azmariňané a vzít znovu do otroctví, ale taky se mohl dostat domů k Eliasovi. Jen doufala, že jí se brzy povede to samé. Ale provazy byly příliš těsné. A muži, se kterými cestovala, příliš hrubí. Slyšela je mluvit o jakési odměně za její přivezení. Tak pochopila, že ji nezabijí. A to jí dodalo odvahy. Ale velmi záhy pochopila, že kromě zabití si s ní mohou dělat, co chtějí. To když zastavili někde uprostřed lesů, jeden z nich ji přivázal v sedu ke kmeni a rozepnul si poklopec. Už nebyla zvyklá vídat cizí mužská přirození. Zvedl se jí žaludek už jen při uzření té spousty chlupů a z nich čouhajícího čehosi, co jí najednou připadalo směšné a ošklivé jako obrovská napuchlá žížala a dva plandavé váčky.

„Tak se předveď, jak jsi kouřila ty Azmarinský čůráky," ušklíbl se a Lia se mu na okamžik zahleděla do očí, ve kterých se to blýskalo chtíčem. Kdyby byl pes, vyplazuje jazyk a sliny mu stékají dolů po kožichu. Ona ale nebyla ochotná dát mu to zadarmo. Ať ji klidně zbije. Ale nemá právo se na ní ukojovat. Byla před svými bohy i před tím azmarinským zaslíbená Eliasovi. To jeho tělo zbožňovala. Jen jemu chtěla způsobovat slast. Odvrátila se od něj a křečovitě sevřela rty. Načeš ji rozčíleně chytil pod krkem: „Otevři tu držku," rozkázal ji a Dahlia se začala dávit, ale ostatní ho od ní odtrhli.

„Chceš jí zabít?" vyhrkl jeden z nich.

„Klídek, jen si hrajeme," ušklíbl se na to. „Viď, Dahl..."

Lia k němu už nechtěla vzhlédnout. Tu radost neudělá. Když ji znovu chytil pod krkem, poslušně otevřela ústa a vzápětí v nich ucítila slanou chuť moči. Netušila, jak dlouho se ten muž nemyl, ale ta chuť leccos prozrazovala. Sotva chtěl zajet Lie do krku, vší silou se zakousla, až tu příšernou chuť nahradila jiná. Z úst jí vytékala krev. Muž spadl na zem, křičel a držel se mezi nohama. Lia si odplivla a až teď se mu podívala do očí. Ty oči byly vyděšené. A jí napadlo, že by jí ani nevadilo, kdyby jí tenhle muž přezdíval čarodějnice, tak, jak to říkávali Azmariňané. Měla v sobě sílu dospělé ženy, která si prošla peklem a zvládla se znovu postavit na vlastní nohy a být oporou svému muži i dětem. Ten žoldák si nemohl ani představit tu bolest, kterou si zažila. Připadal jí směšný, protože si myslel, že ji vystraší a ona se hned vzdá.

„Ona ti ho ukousla?" slyšela je volat vyděšeně.

„Ne... Snad ne... Však já jí to vrátím."

„Musíme jí dovést v pořádku."

„Svedeme to na toho Azmariňana. To je bolest..." křičel, že musel být slyšet na míle daleko.

„A ona nás pak udá! Dáš si na to kapesník a pojedem. Neměl ses chovat jako idiot."

„A to jí to jen tak projde?"

„To neříkám. Ale taky nechci odjet bez peněz. Pan Chakarov bude moc vděčný."

Lie přišlo, že nevěří svým uším: „Chakarov," zopakovala po něm nechápavě.

„Grigor Chakarov," upřesnil jí. Dahlia se o Todorovu rodinu nezajímala. Netušila, kolik má bratrů, strýců či synovců. Ale jestli byl do jejího únosu zapojený Chakarov, tak mohl mít jakékoli jméno. Stejně z toho pro ni nekoukalo nic dobrého.

„Panenka nám nějak zbledla," zasmál se ten třetí, který dosud mlčel, zatímco se jeho přítel zvedl ze země a zapínal si zakrvácené kalhoty. „Za tohle chci větší podíl."

„Leda tak kulku do hlavy," prohlásil na to se smíchem jeden z jeho kumpánů, takže nebylo jasné, jestli to myslí vážně nebo v žertu.

„Nevím jestli mi bude ještě pracovat, jak má."

„To je snad dobře. Něco takovýho by se nemělo množit."

Lia si oddychla, když ji odvázali od stromu a chystali se jí naložit zpět na vůz. V té eufórii si však nevšimla, jak se k ní muž blíží a prudce ji udeřil do hrudníku. Vzápětí spadla na zem a on do ní ještě několikrát kopl, takže jí projela píchavá bolest. V bolestech zůstala ležet na zemi. Muž se k ní sklonil a plivl jí do obličeje, takže se jeho sliny mísily s krví. Pak nasedl na vůz a čekal. Ostatní ji mezitím zvedli na nohy. Lia cítila pod kůží bolestivé píchání, ale zvládla se postavit a skrčená dojít k vozu. Až teď se zapřísahala dávat na sebe pozor. Měla své úžasné dcerky, které potřebovaly svou mámu. Byly ještě příliš maličké. A ona jim nedávala tolik lásky, kolik si zasloužily. Jen proto, že se bála být ženou, která je neustále uvázaná k dětem. Jen proto, že měla maličko nesvobody.

„Já mám děti," zašeptala k tomu, který se zdál být trochu přívětivější. „Jsou ještě moc malé. Prosím..." Ten muž se jí zahleděl do očí, pak ji vzal do náručí a hodil na vůz. „V Severopolu se z toho hříchu vyznáš. Oni ti pomůžou."

„Já nejsem hříšnice."

Muž přikývl: „Nejsi. Jsi nemocná. Moc nemocná. Otrávil tě ten azmarinský mor." Vytáhl maličké korálky kolem krku připomínající jeřabiny. V Guménii je nosili velmi věřící lidé. Aby je bohové našli a dopřáli jim za jejich pokornou službu štěstí. Ale Lia je kromě tohohle žoldáka viděla i na do copánku spletených vousech jiného muže, který neměl s Bohy nic společného. Kostadina Draganova. Došlo jí, že tady pomoc nenajde.