Nechtěný dar (pt. 2)

158. Proč mě odháníš? (Ma)

 Ráno všechno zdálo na okamžik jako sen. Už necítil Paskalův dech na svém krku. Místnost byla potemnělá, jen škvírami kolem závěsu se dovnitř dostávalo ranní slunce. Pomalu se posadil. Připadal si malátný, stále měl trochu teplotu a bolelo ho v krku. Věděl, že musí jít na nákup. A za pár dnů zase do práce. Pracoval u kováře. Byl to přátelský muž, ale rázný, jak se na chlapa, co ohýbá kovy, patřilo. Martinovi šla práce od ruky a poslouchat uměl dobře. To podle kováře bylo při práci s ohněm nejdůležitější. Ale teď se válel v posteli. Jako by nestačilo, že se v práci neukázal několik týdnů po smrti Daniela. A pak odjel s Eliasem hledat Liu. Nelitoval toho. Ale pochopení pro jakékoli rozhodnutí, které z toho kovář vyvodí, měl.

Chtěl vstát a obléct se, ale v tu chvíli dovnitř vešel Paskal: „Půjčil jsem si klíče," usmál se na něj. „Doufám, že to nevadí." Ústa mu zdobily šibalské omluvné ďolíčky. Na stůl hodil hadrovou tašku: „Přinesl jsem nějaké jídlo a bylinky."

„Díky, zaplatím ti to," odvětil Martin, ale Paskal na to jen máchl rukou: „Paní Dimitrová říkala, že jí to nemusíš vracet."

Na to Martin jen kývl. „Tak teď už asi můžeš jít. Já to tu sám už nějak zvládnu."

Paskalovi zmizel ze rtů ten bezstarostný úsměv. „Proč mě odháníš?"

„Neodháním tě," zvýšil trochu hlas a ten mu nepříjemně přeskočil. „Můžeš přijít, kdykoli budeš chtít. Až mi bude líp."

„Nechceš, abych tě viděl, když ti bude zle?"

„Nechci, abys mě opečovával."

„Tak to sis měl rozmyslet už na cestě ze Severopolu," řekl, sedl si na postel a položil mu ruku na čelo: „Už nemáš takovou teplotu."

„Říkal jsem ti, že to ráno zmizí."

„Nastydl ses kvůli mně. Kdybych tě tam nenechal..."

„Mohl jsem odejít."

„Ale neodešel jsi. Víš, já jsem moc přemýšlel. A chci vědět, jestli se ti to..." zhluboka se nadechl za zadíval se Martinovi přímo do očí: „Jestli se ti to líbilo... Nevím, jestli se ti to mohlo líbit..." zablábolil.

Martin na to začal přikyvovat: „Nemusíš si s tím dělat hlavu."

„To znamená, že jo?"

„To znamená, že kdybys chtěl, můžeme si to někdy zopakovat. Ale snaž se být prosím jemnější," pousmál se. Popravdě netušil, jestli ho bolí celé tělo pouze z horečky. Ale zároveň to vzrušení, které v tu chvíli cítil, přebilo veškerou bolest. Ta se pořádně dostavila až ve chvíli, kdy vzrušení opadlo. I s Danielem to zpočátku bylo takové. Než se naučili všechno dělat správně. Používat dost slin a být opatrnější. Na Paskalovi bylo poznat, že se nikdy s jiným mužem nemiloval. Vzal si ho na sucho a prudce.

„Tak jo," usmál se na něj Paskal. Natáhl k němu dlaň a pohladil ho po tváři. „Ve sklenici máš polévku. Vývar. Ohřeju ti ho."

„Zvládnu to..."

„Sám?" dořekl za něj Paskal.

„Proč je pro tebe tak sakra těžký mě k sobě pustit? Vždyť ty jsi mě políbil první."

„Líbil ses mi. Zamiloval jsem se do tebe," zopakoval mu to, co už od něj slyšel. „Ale nechci z toho dělat víc."

„Nehodlám jít za patriarchou, aby nás oddal," ušklíbl se Paskal.

„Měl jsem se zasmát?" odvětil Martin podrážděně.

„Ne, to ne..." odpověděl rozpačitě Paskal, až ho Martinovi bylo líto. „Já jsem to už zažil," osvětlil mu. „Záleželo mi na jiném člověku víc na sobě. Díval jsem se, jak Danielovi kvůli mně ubližují a nemohl s tím nic dělat. Celé ty roky skrývání, aby ho pak zabili jako psa," mluvil klidně, ale to jen proto, že byl vysílený z nemoci.

„Ty rány, co máš na zádech..."

„Některé jsou od něj. V Kingsfordu platila jiná pravidla. Tam nebylo, kam se ukrýt. A tady vlastně taky není. Jen si něco pořád namlouvám..."

„Chtěl bych s tebou být. Nejen ve chvíle, kdy ti bude dobře. Nevím, co přesně cítím, ale vím, že to potřebuju cítit."

„Chceš, aby tě vyvlekli na náměstí a tam tě přede všemi zmrzačili? Protože to se může stát, když na nás přijdou."

„Chci, aby sis našel lepší bejvák. Někde, kde nebudeme všem na očích. Mám strach, ale třeba jednou... Mohli bychom bydlet spolu. Někde v azmarinský čtvrti."

„Nesnášíš Azmariňany."

„Zvyknu si na ně. Byl jsem hňup. Hlavně si najdeme nějaké místo, kde nás nebude nikdo šmírovat."

„Řekl jsem ti, že to nechci brát vážně, a ty začneš plánovat budoucnost?"

„Se mnou je to někdy těžký, ale na to si zvykneš," řekl a políbil ho na tvář. Pak putoval na krk. Martin cítil horko jdoucí z Paskalových úst. Sám mu zabořil ruku do vlasů a začal ho líbat. „Chceš, abychom..." spustil. Na to Paskal přestal: „Chci, aby sis snědl polévku, pak tě zachumláme do peřiny a osobně dohlédnu na průběh léčby."

„Spal jsi tady?" zeptal se ho Martin.

Paskal přikývl: „A přespím tu i dnes."

„To nemůžeš. Někdo nás udá."

„A co uvidí? Kamaráda, který se stará o nemocného v nouzi."

„Už ti někdo řekl, jak jsi tvrdohlavý?"

„Jo, už jsem tu očividnou lež párkrát slyšel," usmál se Paskal.