Nechtěný dar (pt. 2)

167. O psech a Gumenech (E)

 Neměl v úmyslu přimět Liu žárlit. Chtěl jen zase mluvit s někým z Lightmondu, kdo mu mohl rozumět. Pro koho to město nebylo jen ošklivé. I když se i Eliasovi nakonec zošklivilo, čím více utíkal čas od té doby, kdy utekli, tím víc si ho začínal idealizovat. Vzpomínal na dětství s Jackem a první zamilované chvilky s Mary. A všechno to se někde dělo. Mezi vysokými zdmi ze zlatavých kostek. V zahradách plných růží. Ve světě, který Lia, ač v Lightmondu strávila dva roky, nikdy nepozná. Ava poslouchala a taky vyprávěla. O políčkách v nížinách, kde pěstovali víno. O své matce, která zemřela na neštovice. Moc si jí nepamatovala, a to ani Elias tu svou. Bylo to až o týden později, kdy mu slova, která Lia o Avě řekla, začala dávat smysl. Když řekl, jak je rád, že Ava našla novou matku.

Ava se na to slabě usmála, ale pak dodala: „Jo, dá se to tak asi říct. Ale víš, pořád bych byla asi raději, kdyby si otec našel Azmariňanku. Ve Stakarinu by se snad našla milá žena v jeho věku... Ty mi v tom musíš rozumět."

„Proč bych ti měl rozumět? Jestli se k tobě žena tvého otce nechová dobře..."

„Chová... chová," přisvědčila hned. „Ale pořád je to jen Gumenka. Když jsme byli v Azmarinských vrších, člověk pořád viděl tu spoustu násilí. Jistě, že se nám jich zželelo. Ale jsme jiní. Ty to jistě taky znáš. My jsme... civilizovaní, chytřejší. Azmariňan k sobě potřebuje Azmariňana, tak je to správně. Můžeme je nechat žít v míru. Měli bychom to udělat. Jsou to živé bytosti. Psa přeci taky nenakopneš jen proto, že ti štěká pod oknem. Ale nikdo se nám nemůže divit, když teď budeme žít zase tak, jak jsme zvyklí."

Elias otevřel ústa v odpověď, ale Ava mu přes ně položila ruku. „Já rozumím, že jí máš rád. Viděla jsem ji nahou, Eliasi. Jako žena to úplně nedovedu posoudit, ale řekla bych, že je fakt pěkná. Nebo aspoň byla... Ale určitě si vedle ní musíš připadat moc sám... A nikdo ti to nemůže vyčítat. Vždyť je to jen Gumenka. Vždycky tu jen sedí jako hromádka neštěstí a chová se jako malé dítě. V Lightmondu jsi měl jenom ji. Jsi muž, je logické, že tvůj instinkt ochraňovat ženy ti zatemnil mozek. Chápu, že se cítíš zodpovědný. Chceš se o ni postarat. Ale to neznamená, že nemůžeš občas jít trochu upustit páru."

Mluvila jako Lia, ale zároveň říkala tak odporné věci, že měl chuť jí popadnout a vyhodit odtamtud. Neztotožňoval se s jejími myšlenkami. Ale zároveň chápal odkud mohly v mysli člověka, který se nikdy pořádně nenaučil gumensky, vzejít. Ona byla zvyklá, že jí Gumeni odpovídají v posuncích. Zjevně neměla s Gumeny tak dlouhý hovor, aby je snad považovala za rovnocenné. Ale možná by to ani tak neudělala. Gumenská kultura byla stará, ale zároveň se nevyvíjela tak rychle jako ta azmarinská. Neměli všechny ty propracované knihy, učení, bojové techniky, oblečení a stavby. Byl by pokrytec, kdyby řekl, že kvůli tomu nevyhledával Avinu společnost. Ale právě to, že byla Lia jiná, ho na ní tak přitahovalo. A tvrdit snad, že je jeho žena hloupá, byl učiněný nesmysl.

„Má žena si toho hodně vytrpěla," připustil pak. „My oba. Proto se občas chová, jak se chová. Ale já vím upřímně, že je to ten nejchytřejší člověk, kterého jsem kdy poznal. A mrzí mě, že si snad o ní myslíš, že je hloupá. A..."

V tu chvíli Ava učinila něco, co vůbec nečekal. Strhla ho ke zdi a políbila na rty. „Přede mnou se nemusíš obhajovat, Eliasi. Nemusíš předstírat, že ti na ní tolik záleží."

Elias na chvíli zavřel oči a slyšel, jak mu hlasitě buší srdce. Ale bilo vzteky. „Vypadni," procedil skrze zuby.

„Cože?" nechápala Ava.

„Slyšelas dobře. Vypadni, Avo. Prosím. Než řeknu něco, čeho bychom mohli oba litovat."
„Tak to řekni," vybídla ho. Očekávala zřejmě úplně jiná slova, než se drala Eliasovi na jazyk.