Nechtěný dar (pt. 2)

111. Seznam jmen (E)

 Sotva z Eliase spadl spěch, trval na tom, že se tu novinu musí dozvědět Kieran. Anton se pro něj vypravil, jenže Aurimu se únavou začala klížit víčka a Elias pochopil, že starost o něj teď je jeho úkol. Nechtěl ho přenechat po tom úděsném zážitku Iryně. Vzal chlapce do náruče a odnesl do koupelny, kde Iryna pro něj i hosty přichystala teplou koupel. Opatrně jeho křehké tělíčko vysvlékl a vydrbal mýdlem. Viděl tu spoustu šrámů, kterou si odnesl z dolu, od Draganova, ale i od něj. Na osmiletého chlapce si prožil tolik, co leckdy ani stoletý.

„Tati?" zašeptal chlapec v polospánku.

„Ano, Auri?" zeptal se ho.

„Nevadí ti, že ti tak říkám?"

Elias zakroutil hlavou: „Ne. Kdybych někdy měl syna, přál bych si, aby byl jako ty." Vytáhl ho z vany a oblékl do čisté noční košile. „Uložím tě."

„A můžu spát v ložnici?" zeptal se chlapec.

Elias přikývl: „Budu rád. Iri se Seli taky. Však my se nějak vejdeme. Jen máma nám bude chybět."

„Ale ty ji přivedeš domů, viď, tati?"

„Udělám pro to všechno," řekl chlapci. „Přísahám."

Vzal ho a kolem tiše přihlížejících hostů nesl dítě do ložnice, kde ho přikryl ke krku. „Musela ti být na cestě zima."

„Trochu," přiznal Auri. „Neviděl jsi někde mého koníka."

Elias se musel posadit na okraj postele: „Promiň, Auri. Už ho nemám. Když jsem si myslel, že... Že jste ty a maminka odešli z tohoto života do toho příštího, dal jsem ti ho na cestu. Nevím, kdo ten chlapec, kterého jsme pohřbili, byl. Ale toho koníka si vezme s sebou."

Auri k němu k jeho úžasu natáhl ruku a chytil se té jeho: „Vyrobíš mi jiného, viď? Až se vrátíš s maminkou."

Elias se musel usmát nad tím, jak mu to ten chlapec vymyslel: „Třeba celé stádo."

„To ne, to by tě bolely ruce."

„Tak ne celé stádo. Ale kolik si řekneš."

Chlapec otevřel ústa v odpověď, ale v tu ránu usnul. Elias se měl vrátit do světnice, ale tušil, že nově příchozím není jeho přítomnost po vůli. A on sám by raději strávil čas se svými dětmi. Položil vedle Auriho Seli a Iri, a pak si s nimi tiše šeptal nesmysly, než obě rovněž usnuly.

Když i jeho přepadl spánek, zaslechl ze světnice Kieranův hlas a překvapivě mnohem hlasitěji i hlas vždy tiché a plaché Lyny. O chvíli později Kieran zaklepal a vešel dovnitř. Tvář měl celou zarudlou pláčem a na Eliase jako by v ten moment opět spadla ta novina. Chtěl asi hlasitě spustit, ale pak se zadíval na spícího Auriho a zašeptal: „Já to věděl, Eliasi. Věděl jsem, že naše Lia nemůže být mrtvá."

Elias se musel široce usmát: „Jestli jsi to věděl, tak jsi mi to měl už dávno říct," vrátil se mu opatrný smysl pro šprýmy. „Nemusel jsem trpět jako..."

„kůň," dořekl za něj Kieran. „U nás se říká kůň."

„V tom případě chudáci gumenští koně."

„A Auri nám přinesl ještě jednu novinku. Jestli je něco znamení, že musíš pro Liu, tak tohle."

„Jo, taky jsem moc rád, že se vrátil. Je to můj synek," prohlásil Elias hrdě.

„Ano, jsme na něj moc hrdí. Ale to jsem nemyslel."

Elias na něj nechápavě pohlédl, když mu Kieran sdělil: „Auri přivedl do města Lyniny rodiče."

„Myslíš Evelynu a Viktora?"

Kieran přikývl: „A až přivedeme domů Liu, mě a Lyně se tu bude žít jako v pohádce. Budeme tu mít obě své rodiny."

„Ty nikoho přivádět nebudeš," zarazil ho Elias, načež Kieran vzpurně vyhrkl: „Jedu s tebou," až tím vzbudil Auriho, a ten radostně vyhrkl: „Strýčku," a pověsil se Kieranovi na krk.

„Šíří se nám tu zvěsti o Nesmrtelném Aureliovi," šťouchl si do něj Kieran žertovně a chlapec zvolal: „To jsem já."

Ten večer už se k tomu nevrátili, ale doufal, že si Kieran svojí účast na záchranné výpravě rozmyslí. Ze soupisu jmen, který mu následující večer Anton předal, však vyplýval pravý opak. „Anton Dimitrov, Martin Kuznetsov, Oleg Kirov, Dima Chalkin, Dimitri Ovečkin, Igor Pinchuk, Petr Morozov, Juraj Garazov, Kieran Iljev," poslední dvě jména přečetl s otazníkem. „Ne, Garazova s sebou nechci. A Kieran je ještě dítě."

„Garazova se zastávat nebudu, ale Kieranovi je skoro osmnáct. Ten kluk je dospělej."

„Ne, není. Je to kluk, já potřebuju muže. A i Kaťa Kirovová by měla na cestě větší šanci dojít bez úhony než Kieran. Vždyť vypadá, že je mu dvanáct."

„Ale bojovnosti má v sobě jako třicetiletý. Přežil v dolech."

„Díky mě, jinak by už bylo dávno po něm."

„Je statečnej a nechce jen sedět na zadku a čekat. Tak ho nech."

Elias měl co dělat, aby nebouchl: „Řekl jsem ne. To je moje poslední slovo."