Nechtěný dar (pt. 2)

13. Co když už nebudu moci pracovat? (E)

Po dvou měsících v peřinách už se chtěl začít škrábat na nohy. Všechno v domě se začalo zase vracet do zaběhlých kolejí. Kieran se přišel pochlubit, že se s Lynou poprvé políbili. A taky chtěl přivést svou mámu na večeři, aby poznala jeho přátelé. Auri se zase chystal, že bude chodit do školy. Anton mu nakoupil pár učebnic a Lia se snažila s ním dohnat, co mohla. Věděla, že stejně staré děti budou oproti němu napřed. Ale byla tvrdohlavá a vytrvalá. A tím tak trochu nutila i Eliase být takový. Když ho poprvé usadili ke stolu, zkoušel si s Aurim gumenská písmena. Lia nad nimi seděla jako starostlivá učitelka. Až Eliase napadlo, že právě to by jí do budoucna mohlo bavit. Pracovat ve škole. Ale ona se nad tím zasmála. „Nemáš teplotu? Já a učitelka? Vždyť ženy nic učit nemůžou?"

„U nás ano," prohodil.

„Ale v Guménii ne. A Stakarino je v Guménii, miláčku."

Na to se Auri začal hihňat a Elias na něj udělal posměšnou grimasu.

„Mluvíš na něj, jako by mu bylo pět, mami," řekl chlapec.

„Nevšimla jsem si, že by dospělí muži vyplazovali jazyk," šťouchla si do Eliase zase Lia, šibalsky se na něj usmála a vlepila mu pusu na tvář. „Co ty ruce? Už je zase zavážeme?"

„Jen jestli je tohle písmenko správně," ukázal na přepsaný kostrbatý řádek.

„Krasopisně to zrovna není, ale dá se to přečíst."

„Máma to říká, abys nebyl smutnej," prohodil Auri.

„A podle tebe se to přečíst nedá?" zahleděl se na chlapce a měl dojem, že ten na okamžik stuhl strachy. Stávalo se to často. Před pár dny, když mu ještě Lia dávkovala na noc pár kapek makového mléka, jej s ránem chlapec probudil, když se dotýkal jeho prstů. Sotva zjistil, že to není Lia, vyhrkl udiveně: „Co to děláš?" A chlapec začal koktat: „Maminka říkala, že... že..."

„Auri mě viděl, jak to dělám, a já mu říkala, že to dělám, protože je ti to příjemné," vmísila se do toho Lia vracející se z koupelny. A Elias najednou netušil, jak reagovat. Jen na oba střídavě zíral a říkal si, že to s dětmi ale vůbec neumí. „Promiň, nechtěl jsem zareagovat tak prudce," řekl a pak raději sklopil zrak a počkal, až Lia odejde přichystat Aurimu snídani. Teď už mu to s ním šlo líp. Zkoušel to přes opičky a vzpomínky na svoje vlastní dětství. Ale Lia měla možná pravdu, když říkala, že Elias nikdy dítětem nebyl. Bylo těžké přemýšlet o dětských hrách. Měl pár uličnických příhod, ale všechny už se zabarvily vzpomínkami na mrtvé lidi. Na Mary a Jacka.

„Můžeš mi říct pravdu, Auri," usmál se na něj.

„A co když řeknu něco, co se ti nebude líbit?" testoval si ho.

„Tak v tom případě budu žalovat tvé mamince," řekl na to a to chlapce rozesmálo.

„Ale maminka mě netrestá."

„Oba máme velké štěstí, že jí máme a že je tak hodná," řekl Elias a ona ho za to znovu políbila. Elias se znovu chopil tužky, aby dopsal ještě poslední řádek písmen, když mu rukou vystřelila prudká bolest. „Sakra!" vyhrkl azmarinsky a druhou rukou se pokoušel roztřesenou pěst pevně chytit. Chlapec od něj okamžitě uskočil, zato Lia k němu přiběhla a společně s ní i Iryna, která vařila oběd.

„Co se děje, lásko?"

„Dostal jsem křeč..." procedil skrze zuby. Cítil, jak se mu Lia pokouší silou ruku rozevřít a vpravit do ní tu svou. Sám zvládl jen klít a sténat. Když se to Lie konečně povedlo, slyšel jí říkat: „Jen se o mě opři, Elio. Tak, to je ono. Snaž se uklidnit."

„Dojdu pro doktora," navrhla Iryna a Lia přikývla. Pak ho svírala a opakovala, ať se pokouší v klidu dýchat. Když si všimla Auriho vystrašených očí, prohodila pár slůvek i k němu: „Eliasovi není dobře. Ale nekřičel kvůli tobě, broučku."

„Promiň," zašeptal k němu. „Lekl jsem se a zakřičel. To jsem neměl."

Chlapec přikývl, obešel stůl k nim a dotázal se: „Můžu něco udělat?"

„Iryna má na polici v té kulaté nádobě bylinky na spaní," navedla ho Dahlia. „Dáš je do konvice, aby je jenom zalila vodou, až přijde."

Chlapec okamžitě učinil, co po něm chtěla.

„Jsi moc šikovný," řekl mu Elias.

„Bolí to moc?" zeptal se na to Auri.

„Jo," odpověděl po pravdě a pak se podíval na Liinu ruku: „Teče ti krev. Měla bys mě pustit... nechci... nechci ti ubližovat."

„Nepustím tě. Potřebuješ tu ruku držet v klidu."

Iryna se vrátila s Novikem a ten namísto pozdravu k jejich údivu hned začal jednat: „Ještě ta křeč trvá?"

Elias přikývl.

„A zlepšuje se to nebo je to pořád stejné?"

„Mám dojem, že to není tak strašné, jako když to začalo."

Lékař si k nim klekl. „Je dobře, že tu ruku držíte otevřenou," pronesl k Dahlii. „Můžu Vám dát nějaké léky na zklidnění. To by mělo pomoct. Vytáhl lahvičku, nakapal pár kapek na lžíci a Elias hořkou tekutinu spolkl. Pak se mu zastřely oči a jako by přestával cítit tělo. Bolest pomalu ustupovala a Liina ruka mu vyklouzla. „Přivažte mu to k dřívkům. A žádné psaní. To byl taky nápad. Ta ruka musí být v úplném klidu. Pár dnů ani neprocvičovat. Pak začít zase pomalu. Je možné, že ty křeče nezmizí. Jestli si poranil citlivost."

„A to pak nebudu moct pracovat?" v mrákotách se dotázal.

„Teď se o to nestarej, synku," slyšel říkat Irynu. „Půjdeš se natáhnout. Přinesu ti něco k jídlu a..."

„Auri mu támhle připravil bylinky na čaj," doplnila ji Lia.

To už Eliase pokládali v ložnici a Lia mu začala ruce přivazovat ke dřívkům. Už měl od nich odřené klouby. Sám zavřel oči a usnul. Když se znovu probudil, drobné dětské ručky se mu natahovaly po paži a Lia seděla na židli a míchala mu horkou polévku. „Najíš se, a pak si vypiješ čaj."

„Dala jsi vedle mě dcerky?" dotázal se jí a opatrně se podíval z druhé strany, kde obě švitořily a natahovaly se po něm.

„Ráda Vás mám na očích," řekla na to.

„Co když už nebudu moci pracovat?" zeptal se jí vážně.

„Pak já budu pracovat víc," odpověděla mu. „Vím, že se ti to příčí. Ale já taky udělám cokoli, aby se naše rodina měla dobře, Eliasi. A vím, že to pro tebe bude těžké. Protože jsi zvyklý nést zodpovědnost. Nejsi zvyklý nic nedělat. Ale všechno je lepší, než se vzájemně vídat v řetězech, miláčku."

Elias přikývl: „Jsem ti moc vděčný, za naši rodinu."

„A já jsem vděčná tobě," řekla a políbila ho na rty. „Tak a teď budeš zase odpočívat."