Nechtěný dar (pt. 2)

182. Inessa (E)

 Jasno neměl ani následující ráno. Přes den nechal Andrease zase sedět na kraji cvičiště. Anatolymu se vyhýbal a domů pospíchal tak, že nechal Anatolyho nohsledy daleko za sebou. Když dorazil do světnice, popadl Seli a přivinul dítě k sobě. „Táta je doma, miláčku," zašeptal k ní a ona k jeho údivu zopakovala: „Táta doma."

„Povídá už od rána," slyšel říkat Liu, zatímco choval dcerku. „Pořád nás napodobuje. Nevím, co jí to popadlo."

„Je to naše šikovná Seli," usmál se na ni a žertovně jí zmáčkl palcem nos. Pak se s ní usadil vedle Lii. Iryna mu kromě večeře pro něj podala i na kousky nakrájenou večeři pro Seliu. Lia si vzala na klín zase Iri. Ta se ještě pořádně nerozmluvila. Občas něco špitla, ale většinou jen ukazovala a volala na mámu. Při jídle dost vyprávěl Auri. Chyběl mu okolní svět. A u večeře proto býval rozjivený a upovídaný. Neměl jiné vyžití. Ale zatím ho nemohli pustit z očí. Vyprávěl jim o tom, co ten den četl a mluvil s takovým zápalem a tak hlasitě, že nejprve nikdo z nich nezaregistroval zvonek nad domovními dveřmi. Když však zazvonil do párvteřinového ticha, Lia od Eliase popadla Seli a seč jí síly stačily běžela do patra. „Auri," vykřikla na syna a ten ji následoval. Elias si všiml, jakou má hrůzu v očích. Nezvaný host ji dočista vykolejil. Elias ji následoval a ihned vyrazil k oknu, aby shlédl dolů před dveře. Pršelo a postava měla přes vlasy staženou kápi, ale něco přeci jen rozeznal: „Je to žena," oznámil Lie.

„Mira?" vyhrkla hned Lia, ale přesto setrvávala na posteli u dětí. „Půjdu to říct dolů," sebral se Elias a vyrazil ke dveřím, ale Lia ho zarazila: „Hlavně opatrně, prosím."

Přikývl a políbil ji na tvář, než sešel dolů a řekl Antonovi, že může otevřít. Pak zaslechl cizí ženský hlas vyptávající se na něj. Byla to Gumenka. A když vešla a stáhla si kápi, Elias si byl jistý, že ji v životě neviděl. Obličej měla ošklivě zvrásněný starými spáleninami, jedno oko zamlžené. „Vy jste Elias Delgado?" dotázala se jej a on slabě přikývl. V tu chvíli si všiml, že za ním na schodech stojí Lia a stejně jako on čeká, co se bude dít.

„Já jsem Inessa Abdakumová. Přišla jsem za Vámi kvůli Andreasovi."

Eliase napadlo, že se přeci jen nemýlil. Teď ho bude přesvědčovat, aby ho nepřijal. Protože si zaslouží spravedlivý trest. Ale ona namísto toho řekla: „Přišla jsem Vás poprosit, abyste ho taky cvičil. On bude dobrý voják. S mečem to umí," nemluvila naléhavě. Hovořila jako by předříkávala naučenou básničku a Eliasovi se z toho dělalo špatně od žaludku. „K tomu tě navedl on? Chce ti nějak ublížit?... Nebo ti zaplatil?"

Žena zakroutila hlavou. „Já ho potřebuji."

„Neurazte se, ale nevypadá to tak," prohodil k ní Anton, který z ní měl stejný pocit jako Elias. „Jestli Vám chce nějak ublížit, jak říkal kluk, my už se o Vás postaráme. To se nemusíte bát. U nás se dostane pomoci každému, kdo ji potřebuje."

„To je od Vás milé," pronesla zase v naprostém klidu. „Ale já nepotřebuji pomoc. Ne pro sebe, jen pro něj. Nevím, co bych dělala, kdyby ho potrestali." Otočila se k Lie a vykročila k ní. „Vy to přeci musíte chápat."

Lia nejprve působila, že zamíří k ní, ale i ji na dívce něco překvapovalo. Opatrně ji obešla k Eliasovi. Pak se ozvalo další zazvonění a Lia učinila poslední krok ve spěchu. To už za dveřmi slyšeli Andreasův hlas. Mluvil špatnou gumenštinou a naléhavě. Ptal se na Inessu. Jestli není náhodou u nich. A moc se omlouval za rušení nočního klidu. Ale ji jeho příchod nepřekvapil.

„Chcete, abychom mu otevřeli," zeptal se Elias, „a ona přikývla."

Sotva vešel dovnitř a pozdravil, spustil: „Omlouvám se za ni. Odvedu ji odsud. Už Vás nebude vyrušovat." Sotva k ní ale vykročil, Anton se mu postavil do cesty. „A co s ní asi tak budeš dělat? Nejdřív chceme mít jistotu, že jí neublížíš, ty zmetku."

„Myslíte si, že mě urazíte?" oponoval mu Andreas. „Zažil jsem už i horší nadávky." Pak natáhl ruku a Inessa se jí sama chytila. „Co tě to sakra napadlo, víš jak jsme se bál?" spustil na ni azmarinsky.

„Já tě chtěla ochránit," vysoukala ze sebe tím stejným jazykem.

„Já vím. Vždyť já vím," objal ji a ona pod jeho dotykem na chvíli zavřela oči. Ale na Eliase to nepůsobilo opravdově. Nebylo v tom moc citů. „Půjdeme domů."

„A co kdybys mu to řekl," vytrhla se mu Inessa. „Třeba by ti pomohl."

„Je to Azmariňan, má drahá. Neumí pomoct ani sám sobě."

„Tímhle divadlem mě na svou stranu nezískáš," vyhrkl Elias, ale muž v tu chvíli už vyhrkl: „Tak dobře. Máš to mít. Inessa je nemocná. Potřebuji se o ní postarat. Snažil jsem se to s tebou neřešit. Vím, že jsem podle tebe zvíře. Ale ona je u mě doma."

„A co přesně jí podle tebe chybí? Iryna dovede léčit skoro jako lékař."

„City," odvětil Andreas. „Inessa nedovede cítit. Teplo, chlad, bolest... náklonnost. Mě má ráda. Věřím v to. Ale jinak. Zdá se to jako drobný problém, ale kdybych se o ní nestaral, už by bylo po ní. Dohlížím na to, aby se oblékala, najedla. Hlídám, aby si neublížila. A když si náhodou ublíží, což se v jejím stavu může stát, starám se o ni. Teď víš všechno. Ale nemusíš se kvůli mně rozhodovat jinak. Není to na tobě. Jen to na tebe hodili, protože Gumeni mě už odepsali. Jen nechtěli odepsat ji."

Nyní už mu nikdo nebránil odejít. Jen Lia. Chytila Inessu za ruku a zeptala se: „Nechcete se s námi navečeřet. Určitě musíš mít hlad. Ten cítíš. Nebo ne?"

„Občas," přikývla Inessa a přesunuli se ke stolu. Andreas ten večer moc nemluvil. Nejvíc překvapivě hovořila Lia, která došla pro děti a pak se vyptávala, odkud Inessa pochází. Ačkoli jí dívka neodpovídala nijak přátelsky, neodrazovalo jí to od konverzace. Večer, když spolu pak ulehli, se k němu Lia přitulila a řekla: „Musíš ho přijmout. Prosím. Inessa je moc milá dívka. A záleží jí na něm. Vidím to na ní."

„Bavíme se o stejné Inesse?" nechápavě se jí dotázal Elias.

„Je opravdu zraněná. Ale až pozná, jaké je to cítit se v bezpečí, všechny ostatní pocity, které potlačila, aby přežila v Lightmondu, zase přijdou."

„Obdivuji tě, jak dovedeš vidět lidskou duši i u lidí, kteří se ti sami neumí otevřít," políbil ji na čelo. „Ale nevím, jak z toho ven, miláčku. Pokusím se to nějak vyřešit. Jen si nemyslím, že to půjde hladce. A nemůžu ti slíbit, že ho přijmu zpět mezi ostatní cvičence."

„Ale uděláš, co budeš moct. Vím to," řekla a pak ho slabě pohladila přes spodky po údu. Bohužel vedle nich spal stále vystrašený Auri, kterého nemohla jen tak dostat na chvíli z pokoje. A tak Eliase jen políbila na krk. „Pokračování zítra," zašeptala.

„Tak to mám konečně důvod se na zítřek těšit," zasmál se.