Nechtěný dar (pt. 2)

89. Nečekané útočiště (J)

 Když se Hedvika vrátila, stále seděl v kuchyni a hleděl na kaluž krve. Dívka si beze slova vysvlékla kabát a začala krev stírat hadrem.

„Nech to být a jdi spát," zarazil ji. Hedvika k němu vzhlédla. Bylo vidět, že i ona plakala. Nebo možná venku začalo pršet. „Já to utřu," řekl jí. Pak se sám sehnul k zemi a dal se do vytírání. V kaluži přitom našel maličký kousek čehosi, co bylo menší než fazole. Uvědomil si, že to je zárodek jejich dítěte. Chvíli tu maličkou osůbku, která nedostala šanci na život, svíral v dlaních. Pak vzal prázdnou zavařovací sklenici, vystlal ji kapesníkem a položil ji tam. Pokud mu Miřička nezemře, chtěl se jí zeptat, jestli by mu nemohli uspořádat malý neoficiální pohřeb, aby jej bohové vzali na milost a dopřáli mu nový život někde, kde bude mít láskyplné rodiče.

„Jsem tvůj táta," zašeptal k chladnému zárodku budoucího života a dal se do pláče.

Všechno utřel a směs vody a krve vylil na zahradě. Pak si sedl ke stolu, hlavu si podepřel rukama a na chvíli usnul, než ho vzbudilo kokrhání kohouta od souseda. Pak se oblékla a vyrazil k Dimitrovým. Anton s Eliasem právě odcházeli do práce. Nakládal na vůz výrobky a když Elias uviděl Juriho, tvář jako by mu ztuhla.

„Přišel jsem za Miřičkou. Chci ji vidět," vyhrkl hned Juri. Ale to už se mu postavil do cesty Anton: „Mira tady není."

„A kde je? Není snad..." ušlo mu z úst zděšeně.

„Je živá. Ne díky tobě ty prase..."

„Jen jsem jí chtěl vyčinit za to, že po Vás za mými zády žebrala peníze."

„Tak tos jí teda vyčinil," plivl mu do tváře Anton.

Juri si otřel tvář. Věděl, že u Antona neobstojí, ale Elias, který sám prováděl Lie mnohem horší věci ho snad mohl pochopit. „Eliasi..." zašeptal k němu.

Anton mu chtěl odpovědět namísto Eliase, ale ten ho rukou zarazil: „Nemůžu," řekl mu. „Já už takový nechci být. A myslím si, že bude lepší, když půjdeš."

„Jsme přátelé..."

„Byli jsme přátelé. Jenže já už se nechci vracet k minulosti."

„A já ti ji připomínám?"

Elias kývl a nasedl na vůz. Anton pak ještě zabručel: „Nech kluka být."

Juri pak následoval vůz pěšky do dílny. Doufal, že mu snad přijde říct o Miře Dahlia. Také Hedviku se pokoušel přemluvit. Jenže dívka tvrdila, že se s Irynou rozloučila u náměstí a dál doprovázela Miru sama.

Po třech dnech už to nevydržel a jako největší bídák se rozhodl sledovat dům Dimitrových. Schovával se za rohem, a když Iryna vyšla z domu s látkou přikrytou nůší, pomalu ji následoval k nízkému domku na náměstí. Tam zaklepala a přišla jí otevřít tmavovlasá dívka. Měla rovné vzadu sepnuté vlasy a u pusy nelichotivou jizvu. Matně si na ni pamatoval ze začátku listopadu, kdy se společně s Delgadovými vydali na švestky.

„Tak jak je té naší dušince?" slyšel říkat Irynu, ale odpověď už mu zmizela za dveřmi. Chvíli čekal, než odejde, a pak sám zaklepal.

„Vrátila ses pro něco?" řekla dívka, než si uvědomila, že před ní stojí cizí muž. V tu chvíli rázně zabouchla dveře a zamkla.

„Počkejte!" zavolal na ni. „Nepřišel jsem se zlými úmysly. Jsem Juraj Garazov, přeci si na mě také pamatujete. Domnívám se, že tu najdu svou ženu, Miru."

„Mám zakázáno Vás k ní pustit," vyhrkla dívka.

„Jenom mi řekněte, jak se má. Prosím..."